Atentát v Ambassadoru

Tak dá se to shlédnout jako připomínka oné události, našince pobaví redaktorka z Rudého práva, jinak opět celek pošle do kytek klišovitá teze - i rozvrácené manželstvé stmelí národní smutek. Ble. Nicméně herecky je to skutečně reprezentativní: příjemný Hopkins jako fanda Grety Garbo, přitažlivá Demi Moore jako vyžilá zpěvačka, herecky vyzrálá a stále sexy Sharon Stone jako podnikavá kadeřnice, půvabná Helen Hunt jako marnotratná manželka, kvalitní Fishburne jako šéf kuchař - guru všech černých a Slater jako deux ex machina. (27.06.2010)

Estevezova režie kupodivu není špatná. Zajímavě pracuje s herci, sem tam se mu povede natočit slušně vypjatou scénu. K tomu mu dopomáhá i velmi dobrá kamera Michaela Barretta, která jako by v některých scénách (např.rozhovor Sharon a Demi před zrcadlem) upadala (doslova!) do podobné deprese jako hrdinové. Estevez ale zklamává coby scénárista. Příběhy postav jsou přeci jen moc schematické, točí se kolem rasových problémů, LSD, války ve Vietnamu… Asi nejnezvyklejší je způsob jakým Estevez zachází se svými hlavními ženskými hvězdami, Sharon Stoneovou, Demi Mooreovou a Helen Huntovou. Všechny tu mají společné jedno – jsou neskrývaně zestárlé, unavené životem. Jsou ošklivé. Jejich tváře jsou rozryty vráskami, zakryty tunami make-upu nebo naopak jeho absence odkrývá četná nehvězdná místa. A není to jen věc make-upu, ony záměrně zdůrazňují všechny své nedostatky. Jako by se rozhodly využít své každodenní poznatky, ke kterým se zděšením přicházejí ráno před zrcadlem. Tahle stránka filmu se mi moc líbila, protože Estevez ukazuje únavu celé Ameriky na fyzickém rozkladu několika konkrétních jedinců, a ne pouze na jejich nefunkčních vztazích. Současná Amerika postrádá vůdce hlásajícího humanističtější myšlenky. USA by si nejprve mělo vyřešit vlastní problémy (mj.rasové), než bude zasahovat do politiky jiných států, a pokud se pro to rozhodne, tak jinak než válečnou cestou. I Estevez coby režisér často abdikuje na plynulý děj, a neváhá do příběhu vsazovat Kennedyho projevy z šedesátých let, které jsou natolik universální, že platí i v dnešní době. To je někdy na úkor tempa, ale dodává to filmu na mnohem větší naléhavosti. Je to také jeden z důvodů, proč na mě Bobby působil spíš jako vysoce nadprůměrný televizní film, než film určený přímo do kin. Bobby se nesnaží být „filmový“, vyprávět divákovi zajímavý příběh, ale přetlumočit mu 40 let staré myšlenky, které jsou stále platné, a v současnosti citelně chybí. (17.02.2007)

Ve svém volnu neholduji americkému národnímu sportu spočívajícímu v proděravění politiků, nekupuji si letenky ani čestná místa na jejich pohřbech, dějiny udatného amerického národa jsou mi celkem volné a proto zcela nerozumím svému naivnímu přesvědčení. že by mne tento snímek mohl bavit. Nekonečné čekání na osudový výstřel sice trochu zpříjemňovalo promenádování přeplacených hollywoodských star, které patrně chtěly účastí ve filmu vyjádřit své politické přesvědčení, ale pocit z promrhaného času mi asi ještě chvíli vydrží. (14.01.2012)

Tohle není o ději samotném, ale o neskutečném množství postav a jejich individuálních příběhů, které se více, či méně prolínají, a i přesto si snímek drží svižné tempo. Estevéz se zaměřil na psychologii postav, a to je silná zbraň tohoto filmu. Nemluvě o zástupu známých tváří, které uvudítě. O Kennedym a atentátu na něj jsem nevěděl prakticky nic, takže i závěr byl pro mě velká neznámá, nebyl zvládnut vůbec špatně. Pro Čechy je určitě hodně zajímavá postava reportérky Janáčkové (škoda jen že ji hrála původem Ruska) píšící pro Rudé právo, pro mě osobně pak postoj Američanů k událostem v roce 1968 v ČSSR. 80% (02.08.2010)

Nápad s mozaikou několika příběhů je zajímavý a vesměs působivý, navíc oceňuji i zařazení československé postavy do děje (i když mi její protagonistka seděla ze všech nejméně). Co mi ale vadí, je malý prostor pro toho, o kom tenhle film má být nejvíce - Robertu Francisi Kennedym. Použití originálních záběrů RFK považuji sice za přínos, ale více materiálu o této postavě amerických dějin by vůbec neuškodilo. Mám rodinu Kennedyů osobně moc ráda, na tenhle film jsem se chtěla podívat hlavně kvůli nim, takže mě dohromady nějakých deset minut s Bobbym (ze 120) nijak neuspokojilo. Na druhou stranu musím zdůrazdnit skvělý projev Roberta Kennedyho v závěru filmu, který Bobby pronesl 5. dubna 1968, tedy dva měsíce před svou smrtí. Nehledě na jeho délku, nehledě na to, že je to jen projev "jednoho amerického senátora", mám pocit, že by se z něj mohla učit celá řada dnešních scénáristů zasazující své příběhy do politických vod. Ještě žádný mě totiž asi ve filmu nesebral jako tenhle, možná je to tím, že mluví o obyčejných lidech, možná prostě tím, že je skutečný. ...Kdykoliv je jakýkoliv americký život zbytečně ukončen jiným Američanem - ať už je to vykonáno ve jméně práva, nebo proti němu, jedním člověkem, nebo skupinou, chladnokrevně, nebo vášnivě, v útoku, nebo v odpovědi na útok - kdykoliv tohle dovolíme, degradujeme tím celý národ. Zatím jsme zjevně ignorovali vzestup násilí, který naše společnost toleruje. Příliš často uctíváme vykračování a burácení v boji. Příliš často omlouváme ty, kteří si vybudovali své životy na zničených snech jiných lidí. Ale toto je jasné. Násilí plodí násilí, útlak plodí odvetu a jen očista celé naší společnosti nám může pomoci vyhnat tuto nemoc z našich duší... Skvělý projev o tom, nad čím by se lidé možná měli také někdy zamyslet. Nedávno jsem si ho pouštěla v jednu hodinu ráno třikrát za sebou. Tenhle Bobby Kennedy prostě říkal věci, které měli něco do sebe. (30.05.2007)