Ad Astra

Pěkná nuda.Fakt jsem se u toho vařil. Banální příběh, který se snaží vypadat chytřeji, tím že hlavní hrdina pronáší jalová moudra za zvuků kosmické hudby. Navíc to byl vlastně debil, protože SPOILER i když je to profík každým coulem s tepovkou, co nepřesáhne osmdesát, tak jakmile správně neprojde psychologickým testem, tak místo aby sbalil kufry, raději zabije tři nevinné kosmonauty a pak splní misi úplně stejně, jak měli zadáno oni. Hloupé. Z letargie mě vytrhla akorát bitka s opicí a zloduch z Far Cry 5, kterej má dokonce stejnej účes. A úvodní pád z antény byl dobrej. (25.09.2019)

Psychologický rozbor mysle astronauta, který nemá vyspořádanej vztah s mrtvým (?) otcem. Žádný sci-fi biják, ale chytře napsaná, sebereflexní monologová spověď Pittovy postavy o vnitřních pochybách nad smyslem absolutní oddanosti práci za cenu odklonění se od cesty, kterou člověka směruje jeho srdce. Cestování vesmírem, i když hezky víceúrovňově pojaté, to celé “pouze” vizuálně zatraktivňuje a dodává tomu kouzelný filozofický rozměr. Finále může skalní sci-fisty, čekající velké věci, dokonce trochu sklamat. Blízký bratříček Chazellova First Mana, který byl ale emocionálnější a křehčejší. (13.09.2019)

Pátrání po mimozemském životě a hledání smyslu toho vlastního, vina a její odčinění, odpuštění a smíření se... V Ad Astra je tolik námětů k zamyšlení a navíc je to pořád strhující podívaná, že snad ani nejde být nespokojen (pokud divák bůhvíproč nečeká akční nářez). James Gray zkrátka natočil perfektní sci-fi, která může od začátku do konce odkazovat na 2001: Vesmírnou odyseu a je to stoprocentně oprávněné, protože takhle moc se jí nepřiblížil ani Nolanův Interstellar. Řada triků v Ad Astra dokonce vypadá, jako kdyby vznikaly podle Kubrickových not (všechny ty výstupy do vesmíru, přestupy z lodi do lodi, přistání na Měsíci...), udělalo mi to velkou radost. Pokud se vám líbila ta zvláštně podmanivá a zamyšlená atmosféra Ztraceného města Z, přesně takovou náladu čekejte i tentokrát. Úžasně napsaný, natočený a zahraný film z uvěřitelně představené budoucnosti, který je vlastně zároveň velký i komorní a který vám má co říct, pokud to budete chtít slyšet. (20.09.2019)

I'm looking forward to the day my solitude ends. Tak tohle je přesně ten film, u kterýho by vůbec nevadilo, kdyby měl klidně i o hodinu stopáže navíc. Možná s míň voiceoverem, ale za to s víc vizuálním vyprávením, vždyť ty Hoytemovy obrazy se soundtrackem od Max Richtera a Nilse Frahma někdy dokážou ještě víc, než Pittův vnitřní monolog. Ale i tak, těším se na druhou projekci, protože se chci znovu vrátit do tohohle nádhernýho filmovýho světa, kde můžete letět na Mars, kde jsou na Měsíci piráti, a kde se musíte vydat až na kraj naší solární soustavy, abyste se vyrovnali s daddy issues a začli si vážit toho, co a koho máte kolem sebe. Nádherná a emotivní podívaná, Imax recommended. (18.09.2019)

Žádná sci-fi, ale sonda do nitra zlomeného muže, který neví, odkud a kam kráčí a vlastně jen doufá, že najde něco, co mu ukáže cestu. Klidně i zpátky na začátek. Pittova osobní zpověď v úchvatných kulisách, která se ale klidně mohla natočit někde v chatě a být o cestě na blízkou horu. Že z toho nakonec tvůrci udělali "malý krůček pro lidstvo" s vlnami ničícími celou zemi, to už je druhá věc. Ale vnitřně jsem se naladil a nakonec mi to spojení dvou žánrů vlastně vůbec nevadilo. (19.12.2019)