Dogma

Věřte tomu, nebo ne, ale důvod, proč je můj komentář tak dlouhý... je lenost. Zeptejte se mě na to někdy. Nuže: Film Dogma se zaobírá náboženstvím, konkrétně snad katolickou vírou a to samo o sobě zavání kontroverzí na míle daleko, vezmeme-li v potaz, že předchozí snímky Kevina Smithe jsou o sprostých prodavačích a homosexualitě. Jedna věc je na tom super urážlivém Dogmatu velmi zajímavá: ve filmu totiž Bůh prostě existuje a není o tom nejmenších pochyb – důležitý je zde důraz na víru, ovšem obecnou víru. Postavy se několikrát zmíní o tom, že není ani tolik důležité věřit v konkrétního boha, jako spíše víru neztrácet. To je samozřejmě v přímém rozporu s tím, co hlásí oficiální stanovisko církve. Samo o sobě možná docela dobrý důvod k protestování proti snímku, ale tady je to jádro pudla. Tím největším důvodem byl prostě jeho vznik. Ano, spousta demonstrantů, včetně představitele Katolické ligy Williama Donahue, se rozhodla snímek bojkotovat, aniž by ho viděla. V důsledku toho může film vyznít, a pravděpodobně tak většině rozumným lidem i vyzní o mnoho mírumilovněji, než církevní instituce. Byť se to místy nemusí zdát, tento film nevznikl, aby urazil… spíše bere věci s odstupem. Kevin Smith sám byl totiž vychovaný jako katolík a je dodnes aktivním křesťanem. Všeobecně kulturně založeným člověkem, kterým je, musel však zákonitě dříve nebo později narazit na určité názory týkající se náboženství. Některé z nich pocházejí i od George Carlina, komika, který si ve filmu zahrál roli kardinála Glicka, postavu tak satirickou jako jeho vlastní výstupy. Dá se považovat za něco jako velkou hvězdu, když vezmeme v potaz, že hraje ve snímku Kevina Smithe. A rozhodně není jediný. O to trpčeji musí člověk přijmout fakt, že i přes přítomnost „větších“ jmen (rozhodně větších než ve všech třech předchozích snímcích), v čele s Alanem Rickmanem, se žádný extra herecký koncert nekoná. Velmi zvláštně to působí především u Lindy Fiorentino – snad každý dialog vedený s ní působí jako dva gumové míče, co se od sebe neustále odrážejí, místo aby splynuly v hladký rozhovor. Možná se na tom podepsaly problémy herečky spolupracovat s režisérem, ale možná za to ani nemůže. Možná je to chyba dialogů, což je u Smithova filmu velký paradox. Problémem je jejich informativní charakter – všechno, co se na plátně děje je vysvětlováno dialogy, na jednu stranu velmi správně, aby se divák v příběhu neztratil, na druhou stranu to odvádí od tvůrcova trademarkového stylu vytvořit nevšedně všední dialog se spoustou sprostých slov a popkulturních odkazů. Ne že by se to vytratilo úplně s Chrisem Rockem stěžujícím si, že není v Bibli, protože je černej, Mattem Damonem smějícím se, jak rád vyjebává s církevními hodnostáři nebo citací hlášky z úvodu seriálu The Six Million Dollar Man. Kdybyste byli pořád na pochybách o Kevinově režii, je tu pořád duo Jay a Mlčenlivý Bob. I přestože však Boba hraje sám Kevin Smith, právě jeho dlouholetý kamarád Jason Mewes hraje postavu tak typickou pro všechny jeho snímky. Režisér sám se vyjádřil, že Jay působí ve filmu jako odlehčující prvek. Má přirozený komediální talent a to ať už jde o podání replik či řeč těla a mimiku. Ve snímku Dogma je schopný zastínit i Chrise Rocka a to přitom většinu času hovoří jen o sexu a jak se všechno podělalo. Film však rozhodně není tak jednoduchý, jak se tváří. Stygianská trojčata doprovází zvuk bzučícího hmyzu – patrně odkaz na fakt, že Belzebub znamená v překladu Pán much. Celá ta mytologie (i když, jak z filmu víme, bychom tomu neměli říkat mytologie) křesťanství je krásně zakomponovaná jako nosná konstrukce zápletky. Dokonce i Golgothan je založen na dobře zdokumentovaném jevu, kdy se u mrtvého uvolní střeva a svěrač, tedy ani hovnodémon není jen bezmyšlenkovitou sračkou. Hodnotit nebo kritizovat snímek je úkolem relativně jednoduchým. Kevin Smith už ve filmu zná své publikum, ví co nabídnout a co si dovolit. Jako filmař to rozhodně není žádný vizionář, po vizuální stránce nemá Dogma konkrétní styl, protože Kevin je jako scénárista mistrem dialogů. Rozebírat film už může být trochu oříšek, neboť snímek je velmi přímočarý. Nemá onu hloubku, kterou někteří diváci tolik vyžadují, na druhou stranu není ani povrchní. Říká věci očima člověka, který se považuje za hodně obyčejného a vůbec ne za umělce. Člověka, kterému nevadí udělat ze svého snímku paskvil. Zároveň ale i člověka, který se nebojí vyjádřit svůj názor. Dogma je ten typ filmu přirovnatelný k vašemu kamarádovi, co si s vámi sedne v hospodě a s velkým nadhledem a vtipem nadává na věci, co mu přijdou hloupé. Ale i to je jeden s důvodů, proč se kamarádíte a proč jste si v té hospodě ten večer sedli. Za pětihvězdičkového mudrce ho nemáte, ale za čtyřhvězdičkového kamaráda určitě. (28.11.2012) (méně) (více)