Slon

Gus Van Sant je prefíkaný. Vedel čo a a ako sfilmovať, aby vzbudil rozruch a vyvolal diskusie. Pritom jednak neprišiel po filmárskej stránke s ničím novým a druhak sa autorsky k ničomu nevyjadril. Ale aj tak dávam štyri hviezdy. Pretože mi  pri jeho filme tuhla krv v žilách. (11.07.2003)

Už druhý film od Santa, v němž je režisér spíš nezaujatým pozorovatelem události než jejím konstruktérem. A musím říct, že tato zdánlivě chladná a odtažitá metoda dokáže velmi solidně vyburcovat naše emoce a nechat nás prožít si přesně to, o co Gusovi šlo. Dlouhé jízdy kamery a snímání jednotlivých osudů, které se několikrát protnou, aby nakonec vyvrcholily v nevyhnutelné, počítačem inspirované vyvražďovačce na půde střední školy, zanechají diváka jako opařeného. Bravo pane Sant. Dokázal jste to již podruhé. Smůla pro vás, že nejdříve jsem viděl novější Paranoid Park, kde uplatňujete tutu metodu v pozměněné a možná důslednější a intimnější formě, a tudíž pro mě Elephant nebyl až takovým překvapením. Ale i tak jsou to sakra dobré čtyři hvězdičky, ne-li čyři a půl. (21.05.2010)

Zcela originální sonda do tehdejších událostí. Gus Van Sant má originalitu v krvi, zvolil pozvolný tok děje a dle mého názoru se vkusně vyhnul tomu, aby divákům naservíroval masakr a totální šok. Nicméně, již zmíněný pozvolný tok děje nepřinesl nic nového, co by nás obohatilo v pohledu na onen osudný den. Byli jsme seznámeni s hlavními protagonisty, ale nebyly nikterak nastíněny motivy, příčiny a už vůbec žádné následky. Jedná se tak o hraný dokument s otevřeným koncem, který snad v reálné budoucnosti nikdy nedojde pokračování... (03.03.2010)

Dokonalý kontrast -mezi nudnými a všedními problémy několika děcek a naprosto (auto-)destruktivním, ujetým a nárazovým činem dvou bezradných mladíků-dává tomuhle filmu výjmečnou atmosféru...G.Van Sant vše jen tiše pozoruje-bez komentáře, kudrlinek,názoru či slepého moralizování..a právě v tom je ta síla, když si uvědomíte, že všechno to napětí, šok a zmar pramení čistě jen ze situace-né z umu vypravěče ale z nečekaného činu,který během pár sekund naprosto převrací životní hodnoty všech zůčastněných..........žvatly, žvatly žvatly..hahaha..kecy, nuda..hihihi.(a najednou) =BANG=....................................................................................?? (27.02.2010)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)