Hlas moře

Pána Amenábara si film od filmu cením stále viac a viac. Jeho režisérsky um sa nedá poprieť ani tými najtvrdšími kritkmi na celučičkom svete. __ Mar adentro vás obklopí silou dramatu, ktoré vyžaduje len jedno - pozornosť. Nemusíte pri ňom plakať, to vôbec nie. Osobne som nevyronil ani slzu. Nemusíte ani preciťovať nejaké tie "pseudo-intelektuálne" prežitky, ktoré iné dramata zaručene ponúkajú (s výnimkou scény letu). Musíte však bezprostredne, zaryto hľadieť a predovšetkým počúvať. Pardon, nechcel som to povedať práve týmto tónom. Vy nemusíte, vy budete. __ Po premietaní filmu na sebe pozorujem spotenú hlavu a kvapky stekajúce od krku smerom nadol. Ani stodvadsaťpäť minútová stopáž ma neodradila od toho, aby som bez akéhokoľvek pohybu (a tým myslím naozaj akéhokoľvek) pozoroval precízne natočený, sled udalostí. __ Možno sa teraz budem musieť opakovať, ale jednoducho považujem za potrebné pochváliť neuveriteľne-uveriteľný výkon hlavného predstaviteľa, Javiera Bardema. Tak isto aj prácu maskériek, ktoré v tej dobe ešte z tridsaťpäť ročného muža spravili starého tetraplegika bez nádeje na slobodný život. Když se utopíte, máte prý rychlou smrt. A sladkou. ..Měl jsem tenkrát umřít. __ Možno skutočný Ramón túžil po smrti, pretože veril v reinkarnáciu. Možno neveril v nič a jediná vec, nad ktorou deň čo deň premýšľal, bola číra tma. To všetko sú bohužiaľ len moje subjektívne dohady. Cez všetky možné i nemožné teórie však môžem vyrukovať s niečím, čo skrátka nejde spochybňovať. Každý, jednoducho každý človek, má svoj vlastný, jedinečný postoj k realite a k smrti. A nikto nemal právo presviedčať Ramóna o životnej kráse. Či už ľudia bez postihnutia alebo s postihnutím (príklad ste videli na farárovi). Nikto sa nemohol dokázať naplno vcítiť do jeho situácie. (16.08.2010)

Jestliže mají zastánci zrušení trestu smrti svou ideovou oporu ve vynikajícím Parkerově opusu Život Davida Galea, pak zastánci euthanasie našli svou platformu ve filmu Hlas moře. Alejandro Amenábar se vydal podobnou cestou jako Alan Parker a celý tenhle emocionálně neobyčejně silný příběh exponuje především jako fakticky podpůrný argument k právě probíhající celoevropské (a spíše by se slušelo říci celoeuroatlantické - viz udělení ocenění americké akademie za nejlepší cizojazyčný film...) diskusi. Je to velmi bolestné téma, nelze se jednoznačně vymezit...a je paradoxem, že tenhle film přichází právě z apriori silně katolicky založené země, jako je Španělsko (ale ono se možná jen ukazuje, že tohle je pouze přežitý předsudek, to, že ve Španělsku již léta vládnou levicové strany jistě v podtextu také o něčem vypovídá...) Nelze se asi úplně vžít do osudu člověka, který je 28 let ochrnutý na většinu těla a sevřen v kazajce kataplexie...na to žádná empatie nestačí... Amenábar má však dar zdůraznit ty drobné detaily, které mají obrovskou vypovídací hodnotu...nejsilnější mi přišly právě takové momenty, jako třeba nenápadná věta hlavního hrdiny: ,,Julia: Proč se pořád usmíváš, Ramóne? Ramón: Když nemůžeš utéct...a když jsi nepřetržitě závislý na ostatních...naučíš se plakat smíchem." Tady je opsané veškeré zoufalství, které podobně postižený člověk zakouší. Zvláště když mu zbudou, ukryty hluboko v mozku, všechny propriety normálního zdravého uvažování - Ramón se cítí pořád mužem, má erotické představy a touhy...slyší volání moře... Vrcholem a středobodem celého filmu je herecký výkon Javiera Bardema. Je úžasné sledovat, co všechno se dá uhrát mimikou, když všechny ostatní složky komunikace s divákem jsou okleštěny...a Bardem má dar hereckého génia. Jeho ústa a oči sdělovaly tolik, že nebylo potřeba slov... Jen síly obrazů...k těm nejsilnějším patřily sekvence, kdy Ramón náhle bez signálu přechází do své fantazie, vstává z postele a odchází...odlétá...(létací pasáže, létací sny...jeden ze základních lidských archetypů...důvěrně je zná asi každý člověk...). Volání moře je silné, stejně jako tenhle film. Nevím, zda býti jednoznačně pro euthanasii, vím, že bych Ramónovi přál možnost volby... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Uvnitř tančím, Život Davida Galea (22.03.2008)

Od tohto filmu som dosť očakával. Nie pre Amenábara, ale najmä preto, že problematika eutanázie je zaujímavá a aktuálna. A ako som sa presvedčil aj zradná. Veľmi ľahko sa pri nej prekročia hranice nudy a hry na city. Ani Amenábar sa občasnému prekročeniu oboch hraníc nevyhol. Filmu by prospelo buď skrátenie celkovej dĺžky alebo jeho výraznejšie prešpikovanie flashbackmi a snovými sekvenciami. Ani zaujímavá téma nedokáže udržať dlhodobo divákovu pozornosť, ak jej aktérom je nehybný herec, scénou posteľ v izbe s vyhliadkou a akciou dialógy. Napriek tomu pozoruhodný film približujúci divákovi rozdiel medzi samovrahom, ktorý má často malicherné dôvody na samovraždu, ale rozhodovanie o nej vo svojich rukách a kvadruplegikom, ktorý je pre svoje postihnutie odkázaný aj v tomto na asistenciu, ktorú mu náboženskí, etickí a čojavieešteakí dogmatici odmietajú. (25.07.2010)

Námet eutanázie dokáže vždy vzbudiť veľké vášne, najmä ak ide o nejakú katolícku krajinu. Už od začiatku mnou lomcovali rôzne pocity, ako napr. pocit márnosti, nemohúcnosti, súcitu, hnevu... Tak tomu bolo po celý čas až po čarokrásny koniec, ktorý nasadil latku mojej pomyselnej emotívnosti riadne vysoko. Nemám viac čo dodať, neskutočne prenádherný snímok a môj zatiaľ najlepší Amenábar. (16.09.2015)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)