Noir

Hudba. U ní Noir začíná i končí. Vytváří bohatou paletu témat spjatých s jednotlivými postavami nebo určitým typem scén a právě tahle šikovně vkomponovaná témata táhnou atmosféru. Pokud u akčních vložek neumírám nudou, je to jen kvůli motivu Salva nos; pokud přistoupím na poetiku vzpomínkových sekvencí, je to zase především kvůli hudebnímu doprovodu... Ostatní složky seriálu kvalitativně převyšuje až příliš a to nedělá dobrotu. Ona kombinace zvuku a obrazu nevytváří zdaleka tak intenzivní spojení jako v .hack//SIGN; občas předvede kouzelné panorama, ale opravdu jen občas, větší pozornost je věnována všednímu (šedému) ději a soubojům. Ty jdou mimo veškeré mantinely logiky a Mašimo v nich dokazuje totéž, co později v .hack projektech – prostě je neumí. Nemám nic proti akčňárnám, v nichž má jedna strana svými schopnostmi navrch a deklasuje desetinásobnou přesilu nepřátel, ale nesmí to být podáváno tak, že nejsou „špičkoví zabijáci“ schopni ani základního krytí a v přímé konfrontaci klidně několik vteřin jen dělají trapné grimasy, aniž by stiskli kohoutek, protože jinak by museli naše hrdiny zabít už ve druhém díle. Souboje nablízko jsou ještě jakž takž, přestřelky jsou ovšem k smíchu (nebo k pláči - dle chuti) a do podprůměru je pozvedává zase a pouze hudba. O příběhových kvalitách se ani nerozepisuji, Noir je blábol, spatlanina všemožných klišé, jakou umí snad jen Japonci (i když meta Metal Gear Solid je stále daleko). Nejvíc mě iritovala ústřední dvojice zabijáků, která mi svou psychologií v lecčems připomněla NGE. Sice bez zaváhání masakrují desítky lidí, ale když je to potřeba, promění se v klepající se ufňukaná cosi, neschopná pronést souvislou větu a mající spoustu citových potíží se sebou samými. Pomalu v každé epizodě na sebe navzájem (s častou výpomocí Chloé) zcela nesmyslně míří a pak propukají v další výbuch papundeklových emocí. Vcelku se mi líbily některé epizody uprostřed, už se v nich po impotentní úvodní třetině začalo něco dít, ale ještě nesklouzly do úplného dějového hnoje (závěrečná třetina). A jen vzpomínka na ně a výbornou hudbu mě odrazuje od nižšího hodnocení. / / / / / Největším kladem je tak postava Chloé – půvabná jako její jméno, vyrovnaně působící, nádherně oblékaná, s překrásnými vlasy a ultimátním hlasem. Je smutné, když já považuji za nejlepší scénu seriálu společnou koupel Kiriky a Chloé. 0:-) [slitovné **] (18.05.2008)

Za hudbu má u mě Noir jasných pět hvězd, už od první epizody jsem si hudební stránku zamiloval a obzvláště Canta per me a Salva nos mi zněly v hlavě ještě dlouho po každém dílu. S ostatním už to tak jednoznačné není. Především bych ocenil, kdyby tvůrci neukazovali v každém druhém dílu flashback událostí na Korzice, jen pokaždé o 2 sekundy delší než posledně; navíc finální odhalení toho, co se tenkrát stalo mi přišlo docela nevěrohodné. Další hůře stravitelnou skutečností je zdánlivá neprůstřelnost hlavních hrdinek. Spoustu přestřelek vyhrají díky svým střeleckým schopnostem a chytrosti ( např. 3. díl a popkorn ), ale kupříkladu při souboji na schodech v 16. dílu je musel přesně podle slov Salva nos ochraňovat sám Bůh, protože střeleckou neschopnost protivníků Kiriky a Mireille si jinak vysvětlit nedokáži. Zmíněné nedostatky mi brání dát plné hodnocení, ale jinak se mi Noir velmi líbil a klidně se na něj podívám za nějaký ten čas znovu. (02.07.2006)

Noir je série anime příběhů akčního žánru s příznačnými mystickými prvky a strukturou, která mi příliš nesedla. Jeden díl, jeden příběh plus prvních pět minut rekapitulace z minula. Nebýt malých střípků z hledání pravdy o Kirice, jednotlivé epizody by na sebe ničím podstatným nenavazovaly. Signifikantní je také to, že akční sekvence v závěru každého dílu jsou uvozeny jednotnou zvukovou kulisou a jsou již v předstihu rozpoznatelné. Děj tak bohužel velmi rychle upadá do stereotypu. (10.01.2006)

"Noir je meno starobylej skazy. Dve dievčatá, vládnuce smrti. Ich čierne ruky ochraňujú pokoj novonarodeného." Nowaru je niečo ako môj splnený sen. Vždy som chcel, aby niekto natočil príbeh assasina v sukni, pokiaľ možno pekelne sexi a pekelne deadly. Pokiaľ nerozumiete pojmu „noir“ v kinematografickom zmysle, je Nowaru niečo ako osvetové dielko, ktoré tento pojem náležite pútavým spôsobom osvetlí. Je to totiž typický anime mix čerpajúci zo starých noiroviek, postmodernistických assasinských masterpiecov Luca Bessona (Leon a Nikita – napr. si všimnite čo stojí v okne Mireille Bouquet atd. ), mafiánskych filmov a konšpiračných teórií. Nevyjasnená minulosť , všemocná tajná organizácia, dve sexi „čističky“ s rýchlymi revolvermi a excelentná hudba v akčných sekvenciách pre každú z hrdiniek. Ale aby som neprechválil; chybičky to samozrejme má. Vadí mi hlavne neustále opakovanie niektorých spomienok Mireille i Noir, čo by som čakal (a i vítal), pokiaľ by šlo o rozsiahly stodielny opus, v dvadsaťšesťdielnom seriáli to však zdržiava dej. A potom ešte jedna „maličkosť“. V Nowaru nie je ani kvapka poctivej krvi po priestreloch, čo je na Japoncov prinajmenšom zvláštne. Skvelý príbeh, hudba a charizmatické hrdinky však nenechajú týmto drobným chybám vyniknúť, preto ho označím za to isté čo pre mňa v žánri fantasy anime znamená InuYasha – absolútne TOP anime. 10/10 Spievaj mi zbohom, tým sladkým zvukom dní minulých, ktorý si ma navždy pamätá Canta per me, a o tom to celé je ;-) (04.05.2006)

Riziko spoilerů Nešťastně přeceňované. Tohle oblíbené anime si užívá akci, výtečně tvoří atmosféru, ale ztrácí body v plýtvání časem. Šestadvacet dílů je pro natolik prostý příběh nesnesitelná várka a s polovičním počtem by byl zážitek v důsledku stejně hodnotný, ale plnější. Nejvíc mě mrzí to, jak naprázdno vychází parádní navnazení z úvodu. Ony epizodické mise hlavních hrdinek, které spočívají pouze v zadání úkolu, zjištění informací o cíli a následné akční symfonii, pro mě byly oblažujícím zážitkem a jen jsem trnul, co mi přinesou následná odhalení minulosti. Jenže i taková slast se omrzí a s přibývajícími repetetivními zápletkami přišlo neodvratné zklamání. Mezi dvěma skvostnými dvojdíly Intoccabile a Heartless Assassin je totiž nesnesitelná vata, která by klidně mohla být vystřižena a příběh by se vůbec nenarušil. Ještěže závěrečné epizody v panství chytnou neskutečný drive, jinak by se úvodní pocity dokonalého seriálu začaly měnit do přesně opačného výsledku. Díky velmi dobře poskládanému soundtracku tak na Noir zapomenout ani nejde. Přesto je výhrad až příliš mnoho na to, abych se k seriálu někdy vrátil. A co se týče úplného konce, tomu se zatleskat musí. Závěry, které se dají přebrat šťastnou či nešťastnou cestou, miluju. U Noir ho vzhledem k předchozímu vývoji postav a celkovému vyznění závěrečných minut považuji za šťastný. (29.09.2007)