Synecdoche, New York

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)

Zklamání. Kaufman má svěží nápady, ale v tomto případě jsem trošku zmaten. Nevím totiž, zdali se na filmu podepsali ´nůžky´, nebo Kaufmanovo vedení a zrealizování samotné. Snímek působí dojmem, že měl původně 260 minut a že byl zkrácen na polovinu. Synecdoche, New York působí zmateně, chvílemi nudí a některé herečky zde mají vyloženě symbolický prostor (minimálně ´zvláštně´ působí obsazení Emily Watson či Dianne Wiest). Obsazeno je to skvěle - ale tak nějak "Proč?". Kaufman se coby obtloustlé slabošské alter ego opět vsadil do hlavní role - a tím si uřízl větev - Synecdoche se totiž nedá nesrovnat s Adaptací, kterou tak mistrně natočil videoklipy vytrenovaný Spike Jonze. Kaufman coby debutátor obstál opravdu slušně, jediná potíž je v tom, že svými předchozími projekty nasadil laťku tak vysoko, že by musel natočit Občana Kanea, aby se přeskočil (a není toto ta opravdová deprese?). 60% (13.03.2009)

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

Scénář: Charlie Kaufman .. Podivuhodně nemocné představení Caden Cotarda. Promyšlený depresivní svět, zaobírající jeho civilních mezilidských složitostí i přidané podivností, má Charlie Kaufman opět výborný - včetně skvěle obsazených postav - ale režijní realizace (jako u většiny jeho filmů) nakonec nestačí osobitému textu a nezvládl tohle překonat ani sám autor, když vedle režijně zkušenějších předchůdců nestačí taktéž a navíc ani tolik vizuálně nekouzlí. První polovina mě však ještě držela, díky nemálu nápadům a náladám, v rovině přijatelné - repetitivní tvůrčí krize, paralelní schizofrenie a nekončící hledání správného tvaru „o životě všeříkající divadelní hry“ už spíše nudí a nedodává téměř nic výživného. 50%. (15.03.2009)