Synecdoche, New York

Charlie Kaufman, kdo ho nezná, měl by s tím hned něco udělat. Bůh mezi scénáristy. Jeho díla jsou okouzlující a velmi divná, člověk se musí ponořit do děje a ani to není signál, že se film bude líbit, ale záruka, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Myslím si, že je opravdu umění dokázat natočit největší strach, který člověka dokáže ovládnout; osamělost, stáří a smrt. Vše je v tomto filmu pojato neuvěřitelně přesvědčivě, až člověka mrazí při pomyšlení, že v hlouby duše má stejný strach jako hlavní postava. Synecdoche, New York je složitější film, láme hlavy, musíte přemýšlet nejen o tom, co se zrovna děje, ale zároveň vás donutí zamyslet se i nad vaším životem, vašimi obavami a strastmi. Je depresivní, ale i milý. Philip Seymour Hoffman je úžasný herecký chameleon. Zde hraje osamělého vyhořelého divadelního režiséra. Poté, co ho opustí žena i s jejich společnou dcerou, pro něho najednou přestává všechno existovat. Začne daleko více upadat do svých depresí a úzkostí. Do toho je vážně nemocný a máte pocit, že se vám rozkládá před očima. Poté, co získává velký grant za jeho práci, rozhodne se si postavit realistický New York v jednom obrovském skladu. Tato jediná věc, o které si myslel, že by ho mohla s jeho rodinou opět sblížit, je ale zároveň i tím, co ho od ní drží ještě dál. Jeho divadelní projekt New Yorku se stává až tak nedílnou součástí jeho života, že nakonec ani on sám ani diváci nedokáží rozpoznat, kde se realita láme s představivostí. Takže nakonec nikdo neví, zda se vše odehrává v ulicích opravdového New Yorku, nebo toho, který on sám vytvořil. Tenhle film ve mně zůstane asi hodně dlouho, budu se někdy muset podívat znovu. Určitě mi spoustu věcí a smyslů či spojitostí zůstalo utajeno. Toto je film, který se snaží uchopit život. Je zvláštní, zajímavý, smutný i krásný. A já myslím, že se mu ten život opravdu podařilo ukázat takový, jaký je. - "We're all hurtling towards death, yet here we are for the moment, alive. Each of us knowing we're going to die, each of us secretly believing we won't." (05.08.2021)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Nyní již konečně chápu proč si to chtěl Kaufman natočit sám. Je to příliš osobní film. Ovšem nechápu jak to, že je stále mezi živými. Protože jestli tohle vychází byť jen minimálně z jeho vlastních zkušeností, tak by měl dle vší logiky již dávno spáchat sebevraždu. Jinak je to ale vlastně nejnormálnější i nejcivilnější kaufmanovka. Což ani zdaleka neznamená, že je to byť jen trochu normální snímek. Normální tedy sice ne, ale sakra pravdivý a pravděpodobně nejdepresivnější filmový debut historie ano. Jenomže... Jenomže to platí pouze o polovině filmu. O druhé půlce taktně pomlčím, jelikož bych musel být hodně sprostý, abych ze sebe dostal to zklamání nad tím, jak lze potopit něco TAK dokonalého. To jsem chtěl pro změnu páchat (sebe)vraždu já. (28.02.2009)

Synekdocha je dalším těžko uchopitelným konstruktem Charlieho Kaufmana, který asi lze doporučit pouze náročnějším divákům. (I když ostatní nejspíš odradí už rébus v podobě názvu.) Vytváření divadelní hry na námět vlastního života včetně neustávajících aktualizací a přeobsazování herců vytváří čím dál složitější situace, ve kterých se psychologické drama mění v absurdní komedii. Herecké obsazení je výborné, škoda, že mnoho z těch skvělých herců má jen tak malé role. (26.08.2021)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)