Synecdoche, New York

Pre mňa je táto snímka príkladom toho, ako to dopadne, keď sa rozhodne niekto robiť všetko sám. Je tam ku podivu veľa výborných nápadov, ale čo z toho, keď je to všetko zabalené iba do životných pocitov režiséra Kaufmana a spracované bez snahy odovzdať to divákovi v zrozumiteľnej forme. On tomu určite rozumie, ale nič by sa nestalo, keby si ich nechal napísané v denníčku. alebo, keby si k tomu zavolal nejakého šikovného režiséra. Možno keby sa o tom scenári bavil s niekym ďalším, tak by to spoločne spracovali do zrozumitelnejšieho dielka. No a aj po režijnej stránke je to úplne bez nápadu. Kaufmanovi herci sa totiž skoro v žiadnom zábere nehýbu a defacto tak vystupujú iba v úlohe hovoriacich hláv. Tak ma napadá, že najlepšie by bolo, keby z toho spravil rozhlasovú hru. Jediným pozitívom a lákadlom, na ktoré vás môžem nalákať je, že ak vydržíte približne hodinu a pol, dočkáte sa božského tela Emily Watson, kvôli ktorej som sa do tohto diela pustil. Aspoň od nej som teda dostal viac, než som čakal. (01.06.2019)

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

O čem to bylo? Přemýšlím. Jo už vím, o ničem! Totální zklamání a nepochopení tohoto díla filmového "magora" Charlie Kaufmana. Pokud mě skvěle bavil svou Kůží Johna Malkhoviche, byl originální ve Věčném svitu neposkvrněné mysli, odpustil jsem mu slabší chvilku v Adapataci. Tady bohužel vyhořel na celé čáře. Film je zoufalá scénaristická onanie, kterou není schopen můj mozek pobrat. Hvězdičku dávám pouze za opět přesvědčivého P. S. Hoffmana. PS: První polovinu filmu jsem v pohodě zvládal, ale druhá polovina je jen náhodně poskládaný slepenec všelijakých scének. PS2: Čtu si tady komentáře a upřímně skládám poklonu všem kterým se to líbilo. (18.01.2011)