Synecdoche, New York

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Dneska jsem se probudil s neuvěřitelným bolením hlavy. Mám podezření, že v tom má prsty Charlie Kaufman, poněvadž mám důkazy v podobě dvou předmětů doličných: jeho Synecdoche, New York a moje následné, scestné sny, které doprovázejí můj život už dlouho, ale po jeho scénářích je to vždycky o kejhák. V tomhle filmu o krk rozhodně půjde, nikoliv postavě, ale Vám, protože zvládnout vstřebání téhle bizarní pilulky s názvem SNY, je úmorně dlouhý, ale záměrně nepíšu, že je to nemožný. Hoffman hraje fantasticky a jeho filmové stárnutí se odvijí tím pádem i na vás a nebudu sám sobě nalhávat, že jsem se ke konci nezaobíral detailním rozborem mojí ruky, zda-li už taky nemá nějaký ty vrásky. Věděl jsem, že to nepochopím (u hořícího domu potřebuju helfnout), ale to, že z toho budu mít krásně slastnou noční můru, tak o tom jsem neměl ani šajn.., (12.07.2009)

Těžké, hodně těžké.. Charlie Kaufman, jeden z nejzajímavějších scénáristů všech dob (dobře.. tak minimálně dneška), natočil pseudo? opus o perfekcionistickém divadelním režisérovi, kterého neskutečně ztvárnil excelentní Philip Seymour Hoffman. Pro Kaufmana je to režisérský debut (scénář si samozřejmě napsal sám), pro Hoffmana to muselo být bilancování nad tím "co, koho a jak má hrát.." Neříkám, že jsem toto drama pochopil od začátku do konce.. ba neříkám ani to, že jsem ho vůbec pochopil - ovšem údernost emocí (ať už hraných či hraně hraných), kterými na mě zaútočilo, se nedá vyslovit. Charlie Kaufman je minimalistický megaloman, který otevřel svou duši a dal nám do ní nahlédnout - ať už je to duše pravdivá, či vymyšlená. "Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například 'noční nebe zářilo' místo 'hvězdy svítily' nebo 'pod rodnou střechu' místo 'domů'." "Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti." (30.10.2009)

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)