Sirotčinec

Pro v duchařinách zběhlého diváka spíše mysteriózní drama než horror. Zápletka s dětmi v rozlehlém domě tu už byla tolikrát, že předstrčí-li nám tvůrci pointu jakou chtějí, stejně snímek nemá absolutně čím překvapit. Španělům se povedlo namíchat prima atmosféru místy husté konzistence, ale bez úderného momentu (rozhodně nesouhlasím s tezí, že lekačky jsou nejlacinějším horrorovým prostředkem aplikovaným na diváka) či odhalení mi film připadal jako kvalitní sex bez vyvrcholení. A to je velká škoda, jelikož jinak El Orfanato naplňuje žánrová pravidla takřka bravurně. Jen to mrazení se jaksi nedostavilo... Z mého pohledu fanouška mysteriózna si však film nadprůměrné hodnocení bezesporu zaslouží. 7-8/10 (27.03.2008)

Sirotčinec není klasický horor, ale spíše film o hledání matky s výbornou atmosférou a několika mrazivými momenty, které bohužel nestačí k otitulkování filmu jako hororu. Kdo čeká krev nebo hromadu strachu měl by raději jít na jiný film, protože toho se určitě nedočká. Vedle dobré hudby a ne zrovna nejoriginálnějšího příběhu se režisér a hlavní postava snaží udržet diváka v obavách a očekávání, což se daří tak na půl. Škoda propracovanějších momentů, které by se hodili do opravdového hororu a málo originality, kterou nezachraňuje ani závěr. (09.08.2008)

Evropa teď v hororovém žánru dokonale válcuje zbaběle remakující Spojené státy. Vpravdě ideální ukázkou jsou tituly z britských ostrovů, od severských filmařů a právě ze (na první pohled) slunného Španělska. Je tu totiž potemnělá, hezky postaru a klasicky pojatá duchařina, která zamrazí o poznání více než všelijaké amputace, vřeštící teenageři a litry nekontrolovatelně stříkající krve. Především ale precizní řemeslo, které je spíše než hororem velmi vydařenou rodinnou tragédií. Sympatická Laura v ní má zvláštní citové pouto k sirotčinci, ve kterém vyrůstala a který by nyní ráda předělala na dětský domov pro různě nemocné a handicapované děti. Nic velkého, „jen“ pomoc několika dětem s nemilým údělem. S manželem Carlosem, chápavým lékařem a adoptovaným synkem Simónem, nevyléčitelně nemocným snílkem a čiperou, se tak vrací na místa, která jí dala pevné základy do života. Jenže tohle rozvrzané místo není tak úplně v pořádku. Začne to Simónovými neviditelnými kamarády a podivnou sociální pracovnicí, skončí bezmocným hledáním ztraceného rodinného štěstí. Nejednou si vzpomeneme na snímek Ti druzí Alejandra Amenábara, jindy na fantasy úniky režisérova „učitele“ (a producenta snímku) Guillerma del Tora, možná i na nějaký ten klasický Hitchcockův thriller. I když nás hororová klišé tu a tam pozvednout ze židle, tak je mnohem více důvodů k radosti. Je to zejména způsobené naprosto DOKONALOU atmosférou, velice jemně budovanou, která má gradaci už od úvodních titulků (které jsou navíc nesmírně svěží a originální) a tohle vrzající schodiště a rezavý kolotoč si budete v houstnoucím průběhu děje pamatovat ještě dlouho po finálním zúčtování. Velice potěší i herecké výkony, včetně těch okrajových. Nelze přehlédnout například věrohodného Fernanda Caya coby Carlose, v hlavní roli se ale dějí úžasné věci. Belén Rueda (oscarový Hlas moře) je totiž bojovná a křehká zároveň, ideální představitelka silné ženy, která se nehodlá smířit s rezignujícím okolím. Nezbývá než čekat, s čím celovečerní debutant Juan Antonio Bayona přijde příště.. (02.12.2009)

Já nezestárnu…jako moji nový kamarádi…. Dětské hry. Bože.. MILUJI duchařské horory!! Napětí nastupuje od počátku a přesto, že se není čeho bát, nejsem v klidu. Tam je den (u mě noc) a přesto mi přeběhne mráz po zádech! V NOCI BY NIKDO NEMĚL CHODIT SÁM – chce se mi zvolat! To ale všichni víme. Já navíc i to, že domov bych si z bývalého SIROTČINCE neudělal. Jednoduše shrnuto: tak nějak si to představuji, zvlášť když představitelka hlavní role B.Rueda je výborná. Bohužel finále, které se nese v duchu překvapivých konců (ve kterých má každá nová pointa cenu zlata) ovlivňuje mé konečné hodnocení. Je to mezi 3* až 4*. Ale vzhledem k tomu, že když jsem se ubíral ke spánku a měl jsem divný pocit že nejsem sám, jdu výš. Jeden totiž nikdy neví… (06.09.2008)

Něco, co mě úplně minulo v případě Faunova labyrintu, mě dostihlo v Sirotčinci. To křehké napětí mezi dětským světem, intimním rodinným dramatem a iracionální vírou ve svět "za naším světem" tu funguje brilantně, i proto, že Bayona navozuje atmosféru přesvědčivě, lehce a s nutnou porcí pomrkávání nad "pokleslostí" téhle tak trochu viktoriánské historky. Někdy mu ujede ruka luxusně (epizoda s bábou, co to dostane do ksichtu, frenetické pátrání po synkovi, provázené odstřihy na bouřící moře - není ten film španělský?), většinou je ale velmi uměřený a chytrý - pomalé jízdy kamery na fungují mnohem lépe než prudké střihy. Sirotčinec jsem si zamiloval, včetně závěru, kde popravdě taky mohl někdo jemně střihnout. (30.01.2013)