John Carter: Mezi dvěma světy

Zapomenutá šestáková klasika, které přehnaně vlažný divácký příjem ukázal, že její doba je dávno pryč. A je to setsakra škoda, protože hrdina John Carter, drsňák Kantos Kan nebo má dětská láska Dejah Thoris ožívají na velkém plátně v celé jejich kráse. Trochu ledabyle nasekané časové roviny mě sice v prvních desítkách minut pořádně vyděsily, ale jakmile se na Barsoomu všechno ustálí, rozdělí se strany a začne se skákat, sekat a heroicky promlouvat k davům, je jasno. Mezi dvěma světy se odehrál povedený blockbuster, který dávný kult přetavil v podívanou plnou hlášek, akce a velice povedených momentů (bitva stříhaná flashbackem mě přikovala s otevřenou pusou). Pokračování se sice nedočkáme, ale jeden příběh pro nás dobrodružství-chtivé už zůstane. (12.03.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)

S princeznou (z Marsu) jsme byli katapultováni do světa, který je obýván zelenými mužíčky, střílí se tu paprskomety a jsou tu sradovní psi... Přesně jak jsem si to představoval... JOHN CARTER je čistá pulpovka, na kterých jsem vyrůstal (ze série o Carterovy jsem četl dvě). Možná víc směřuje k pohádce, ale je důležité, že příběh je krásně čitelný přehledný a baví. Stál skoro na začátku žánru a má hodně těžké přijít s něčím originálním, ale přesto se to Stantonovi povedlo. Neměl jsem před filmem velkou důvěru Taylora Kitsche, ale překvapil stejně jako Lynn Collins, stejně jako zelenáči. Příšery neměli ten glanc Star Wars a náhrada rozhodně ne, ale sám o sobě. Jako kus historie Carter obstojí. Taková to byla pěkná svatba. (19.03.2012)

V tomto případě snad ani nejde napsat nic, co by alespoň trochu mohlo navodit pocit objevnosti. Technické veletriky křísí starožitnou sci-fi pohádku, která žánrově kolísá mezi pohádkou, triviálním hollywoodským šmrncem a semtam se to - to je pravda - blýskne i vědou. Vědou ovšem natolik zastaralou a překonanou, že dnešku nemá co říci. Pokud má někdo dojem, že se jedná o jakousi adaptaci HVĚZDNÝCH VÁLEK, je dost těžké mu tento pocit vymluvit. Na druhou stranu lze tomuto opravdu dětskému výtvoru přiznat i podmínečné klady. Kromě patiny starožitné sci-fi křtěné lehce rodokapsem a klasickým dobrodružným žánrem, jak jej známe např. z CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (Žlutý šejk čtený nejen studentem, ale i jeho viditelně upoutaným profesorem) je to souvislý děj, jakž takž uvěřitelné zvraty a stále nevšedně působící 3 D technologie. V dnešní nadprodukci akčnosti, násilí a často krajně přihlouplých scénářů to zase není tak málo. (08.03.2012)

Když jsem před cca 25 až 400 lety četl v Ábíčku komiks o Johnu Carterovi, prošel jsem (naštěstí jen) duševní proměnou a pro dalších pár století se ze mě stal vášnivý fanda sci-fi (což poté ještě umocnila četba tvorby Julese Vernea, Raye Bradburyho a několika úžasných sovětských autorů). V té pohnuté socialistické době by mne ani ve snu nenapadlo, že někdy uvidím dokonale zrežírovanou revoluci (že prý "samet" či co), pád berlínské zdi (jen v TV, pochopitelně), Eiffelovku, moře, benátské gondoly, Barcelonu, vyrůstat své vlastní potomky a také komiks Dobrodružství Johna Cartera na filmovém plátně. Budiž, stalo se - vše. Vzhledem k faktu, že Američané už dokázali celuloidně zprznit mnoho skvělých literárních předloh, včetně řady komiksových, jsem k Johnovi přistupoval velmi, velmi obezřetně, nicméně Strach má velké oči. A těma velkýma očima jsem uviděl, že Edgar Rice Burroughs se v hrobě nemusí obracet, protože Andrew Stanton pojal jeho dílo se ctí (i když se předlohy nedržel tak úzkostlivě, jako princezna Dejah Thoris Johna v některých záběrech). Samozřejmě, scénáristé si určitě nedělali čáku na zisk Oscara, příběh je vystavěn jednoduše a přímočaře, ovšem i přes svou ukrutnou délku (skoro jako Harry Potter) mě film nenudil. Do jisté míry to způsobily i výborné triky, stejně jako elegantní oděv Lynn Collins(ové). Na maximum to nevidím, ale jinak jde o hodně milé překvapení (pro mě). Btw. Willem Dafoe po té plastické operaci, kdy mu přidali dvě ruce navíc vypadá fakt cool a drsňácky. Jen škoda té nezdravé barvy pleti a trochu pohublé postavy - mírně mi připomněl mne samého před třemi desítkami let. (09.04.2013)