Hobit: Šmakova dračí poušť

Tak co s tebou, druhá třetino nafouknutého půlčíka. Dojmy si z tebe odnáším dost podobné jako z dílu prvního, jen v tom mezistupni ještě mnohem víc vynikne, kolik zbytečného se do celého filmu nacpalo. A ne, nejde o to, že je celá "trilogie" pojata jako "mytologicky bohatší a hlubší". V tom to není. Problém je v tom, že toho tvůrci chtějí strašně moc ukázat, ale vůbec nevědí, jak z toho uplést příběh, který by měl nějaký počátek, smysluplný a logický průběh a cíl. Vyslovím zdánlivý ale jen velmi zdánlivý paradox. Ve filmu se nic nestane, i když se toho děje přehršel. To, že se někam uskakuje, někdo mlátí po hlavě, někdo přeřezává a přesekává a na Šmaka se leje roztavené zlato, to není děj. To je tříhodinová jízda na tobogánu, což může být pro spoustu lidí i zábava a smysluplně strávený čas, ale tím, že pak z tobogánu popíšu každou jednotlivou zatáčku a hup a sešup, tím nevytvořím zábavnou knihu, film, zkrátka příběh. V příběhu by měl být nějaký vývoj, jedna věc spět ke druhé, postavy by měly mít možnost a prostor pro to se nějak rozhodnout, vybrat z možností a nést za to zodpovědnost, vztahy mezi charaktery by třeba mohly podléhat proměnám, podle toho, jak postavy jednají a čemu čelí. Tady, když se už udá nějaký posun, je to proto, že je zrovna ve scénáři vykřičník a poznámka "tady Thorin zmagoří" nebo něco podobného, ale nemá to absolutně žádnou logiku. Třeba právě ta scéna, kdy pošle Bilba pro Arcišut svědčí o tom, jak málo je to promyšlené, aby to fungovalo dohromady se vším tím nabaleným obsahem navíc. Celou dobu je to o tom, jak jdou trpaslíci do hory "reclaim our homeland" a pak najednou vlastně chtějí jen šlohnout poklad. To vlastně odpovídá knize, ale zas to neodpovídá tomu, co se pokoušel film budovat předtím. Postav se vyskytne hafo, ale většina jen aby něco zahlásila a zmizela, nebo sice aby pobila spoustu skřetáků, ale ne aby měla smysl v ději jako takovém - viď Tauriel. Mnohdy to platí i pro samotné hlavní postavy, ba i pro tu nejhlavnější, která je mezi prstenovým začátkem a koncem s dráčkem skoro neviditelná, ani prsten k tomu nepotřebuje. Pak tu máme ty dlouhé dialogy, které stejně jako to ostatní málokdy vedou odněkud někam. Jo, s příchodem Šmaka to chvíli vypadá, že se blýská na lepší časy, ale za chvíli jeho hovor s Bilbem a následná naháněčka zabřednou do stejného problému jako to ostatní. Proč to trvá tak dlouho, aniž by se něco vyřešilo. To je pro filmaře takový problém umět to vybrat tak, aby tam zůstalo podstatné a zbytečné šlo pryč? A nepomůže, že Šmak vypadá majestátně a Cumberbatchův hlas je správně temný a hrozivý. Můžu též zmínit lokace. Zatímco v Pánovi prstenů to vypadalo všechno kouzelně a člověk by se rovnou rozběhl do Roklinky, aby si všechno osahal a prošel se skrze majestátní síně a díval se na hry světla a stínu vrhaného sloupovím, tady s ohledem na neustálé běhání sem a tam se to proměňuje tak rychle, že ani není čas se někde zastavit a aspoň trochu se pokochat. No, když to tak čtu, přemýšlím, co bych vlastně Hobitovi přičetl k dobru. Medděda, kterého ale potkáme jen na chviličku, podobu Šmaka, krátkou scénu se Sauronem a... Hm, já nevím, to je asi všechno. nedostatky v práci s postavami a příběhem se tentokrát přehlížet prostě nedají. P. S. Druhý díl potvrdil co první naznačil - elfové stárnou pozadu. (20.12.2013) (méně) (více)

již od loňské premiéry Neočekávané cesty napjatě vyhlížené pokračování přináší směs očekávaného i nečekaného. Hobit: Šmakova dračí poušť překvapuje znepokojivým, otevřeným koncem, méně již pro prostřední díly filmových trilogií typicky temným laděním. v nevyhnutelném porovnání s jedničkou může zamrzet odklon od příjemné vypravěčské nenucenosti a odvážného pohádkového nádechu. tam, kde první díl sázel na osvěžující snahy vyvolat úžas z poznávání vizuálně skvostných reálií fantastického světa Středozemě a spoluprožívání dobrodružné cesty hobita Bilba, čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků za znovudobytím obsazeného království, dvojka vytěžuje ověřené recepty hollywoodské „blockbusterové školy“. /// s pominutím retrospektivního prologu, připomenuvšího motivaci trpasličího „exilového“ krále Thorina Pavézy k putování do Ereboru – někdejší domoviny svého národa, nabírá vyprávění jeho družinu právě tam, kde ji zanechal předchozí snímek – na dohled od Osamělé hory, v níž na kopcích zlata vyspává obávaný drak Šmak. i poslední úsek cesty však skýtá nemalou porci obtíží od útoku obrovitých pavouků mezi pokřivenými větvemi Temného hvozdu, přes věznění v sídle lesních elfů po nekonečné nájezdy skřetů potají formujících armádu v odlehlé ruině. aby skřetí hrozbu prošetřil, opouští Gandalf společníky. v rozporu s jeho privilegovaným místem na plakátech se oblíbenému čaroději dostává trestuhodně málo prostoru. podobně velký podíl na příběhu připadl vnadné elfce Tauriel (Evangeline Lilly proslula především díky seriálu Ztraceni), ač postavě nepocházející z literární předlohy J. R.R. Tolkiena, nýbrž zrozené ze snů režiséra Petera Jacksona. mužskou složku publika tak usiluje uspokojit nejen přemíra soubojů, ale i sličná kráska, zatímco pro potěchu žen se z trilogie Pán prstenů vrací postava elfského lučištníka Legolase. dojem nemalého ústupku ženskému publiku budí i v knize neobsažené citové pouto mezi elfkou a trpaslíkem. /// společensko-kritická problematika mezirasových vztahů kupodivu nepůsobí nepatřičně mezi převážně nadčasovými mytologickými významy aspirujícími na univerzální platnost. zprvu slibný motiv neortodoxní lásky ovšem postupem času upadá do laciného patosu. jeho účast na závěrečné gradaci notně ubližuje údernosti finálního aktu, už tak rozmělňovanému paralelním vyprávěním. právě na ztrojeném finále se nejpatrněji projevuje méně konzistentní vyprávění ve srovnání s minulým dílem. ani Legolasovo zúčtování s vůdcem skřetů, ani měření sil mezi Gandalfem a vzmáhajícím se Nekromantem a ani snahy drakobijců přitom nedospívají ke kýženému završení. nelze se tudíž zbavit dojmu, že ač byla dřívější Neočekávaná cesta popisována coby pouhý odrazový můstek pro daleko epičtější pokračování, o Šmakově dračí poušti to platí ještě spíše. /// nastavovaným sledem akčních scén naštěstí občas probleskují kvality, které Jacksonovy tolkienovské adaptace vydělují z šedi akčních blockbusterů. autentický dojem podmanivého fantazijního světa evokují zejména leitmotivické krajiny Nového Zélandu. hlubší okouzlení vzbuzuje hudba Howarda Shora, která na sebe po většinu času neupozorňuje, i když ve vzácných okamžicích vyniknou osobitější jemnější skladby (The Woodland Realm, Thrice Welcome). špičkovou úroveň výtvarné stránky mají oba prozatímní hobitovské filmy společnou. nezapře se v ní pohádkovost adaptované látky, ač se jí filmaři snaží udolat strojenou velkolepostí. vždyť co jiného je Temný hvozd, než začarovaný les, a co jiného Dol Guldur, než strašidelný hrad. /// nade všechny prvky inspirované v pohádkách přirozeně vyniká drak. hojným sekvencím se Šmakem se daří vykoupit většinu zmíněných neduhů už od prvních chvil, kdy se Bilbo vkrade do sluje pod horou. napínavost Bilbova opatrného našlapování kolem spící nestvůry a následná „zdvořilostní konverzace“ s ní překonávají už dnes legendární hádanky ve tmě z jedničky. Šmak vystupuje jako plnohodnotná postava, co víc – vykazuje charisma a přitažlivost nejlepších padouchů filmové historie. Uznání patří jak trikařům zodpovědným za drakův imponující zevnějšek a schopnost chrlit oheň, tak ještě spíše Benedictu Cumberbatchovi za poskytnutí svého démonického barytonu (zde díky akustické úpravě spíše basu). svým výkonem zastínil i temného pána Saurona, toho času střádajícího síly k nadcházející válce. /// nejen neforemnou temnotou v Dol Gulduru se snímek podbízí fanouškům filmového Pána prstenů. tolkienovské téma o korumpující síle moci a bohatství ustupuje přívalovým vlnám bohapusté akce. chvílemi lze zahlédnout jeho stín v drakově bezmezné aroganci, v sobectví éterického krále elfů Thranduila a Bilbově lpění na prstenu. pokud se ale Tolkien vyznačuje reputací tvůrce schopného velmi detailně definovat podstatu zla, filmové adaptace za literárním odkazem daleko nezaostávají a Hobit: Šmakova dračí poušť se pravidlu nevymyká. (13.12.2013) (méně) (více)