Právo na minulosť

Hodnotit tento film je nesmirne obtizne. Martin Holly je totiz velmi dobry reziser a Pravo na minulost a Tichou bolest dělí jen jediný rok, ale v nekterych pripadech je rok hodne dlouha doba. Aktualnost a platnost pribehu skoncila v propadlisti dejin minuleho rezimu, pravdepodobne i koncem 80.tych let mohl byt problem takovy scenar prosadit, ale vysledek je velmi umirneny a prilis smirlivy. Rovina filmova je ovsem velmi slusna, zvlast moskevske sceny maji velmi pusobivou atmosferu a sira ruska duse urcite na frak nedostala. Chtelo by se napsat, ze je skoda, ze film nevznikl o nejaky rok pozdeji, ale to by uz nejen nikoho nezajimal, ale nejspis by nevznikl vubec. (24.10.2006)

Filmu sa nedá uprieť odvaha popisovať skutočnosti 50- tych rokov, hlavne z ruských reálií. Treba však podotknúť, že predloha je od komunistického pohlavára Bohuslava Chňoupka (reportáž Vstaň a choď z knihy Generál s levom), takže aj pre stranu to bolo prijateľné... Skúsený režisér Martin Hollý sa s látkou popasoval výborne, snímok je rozhodne zaujímavý a dobre natočený s podmanivou dúmavou hudbou. (09.01.2020)

"Šťastné je, že jsme prežili…" Je docela štěstí, že jsem se k tomuto zapomenutému snímku Martina Hollého po létech konečně dostal. Téma vypořádání se se zločiny stalinismu určitě není špatné zpracované, ač scénář vznikl podle námětu někdejšího komunistického ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Je tedy asi znát, že film vznikl ještě za socialismu, neboť v porovnáním s Hollého Tichou bolestí je ten popis událostí přeci jen o dost uhlazenější (bez jakékoliv zmínky o obětech na životě). A ten konec film odehrávající se po událostech spojených s Chruščovovým projevem na 20. sjezd KSSS vyznívá až moc optimisticky. Přesto po filmové stránce tomu nelze moc co vytknout. Nechybí třeba ani Hollého filmařská poetika (viz zejména scéna kdy Věra vzpomíná na život s Grigem mezi partyzány). A krásný je i hlavní hudební motiv. (28.04.2024)

Zajímavý, kvalitní a bohužel zapomenutý snímek. Zjevně mu ublížila skutečnost, že šel do kin těsně před Vítězným Listopadem. Pak už měli lidé jiné starosti, brzy vznikaly filmy, které byly ke komunistickému režimu ještě tvrdší. Děkuji stanici CS film za uvedení, jinak bych se ke snímku určitě nepropracoval. (07.07.2022)

Příběh, jenž lze po závěrečné scéně nazvati ironií osudu – těžce zraněný válečný hrdina bojující v Rudé armádě jako jedna z menších obětí "kádrového mechanismu" po únoru '48. Samotný námět zde mapuje v necelých dvou hodinách poměrně rozsáhlý tematický záběr. Odvrácená tvář budování socialismu po "Únoru", těžký poválečný osud československých letců bojujících proti nacismu z "opačné strany", mediální cenzura a propaganda, vrcholící napětí studené války, po únoru 1956 šok z odhalení Stalinova kultu a pokusy o rehabilitaci státem vykonaných zločinů... to jsou nicméně témata, ke kterým mám stále potřebu se vracet a různě si připomínat. Zde některé z nich zůstávají nastíněné spíše ve vedlejších až epizodních motivech, ale vcelku to nijak neškodí a naopak z dnešního pohledu film může pro diváka posloužit i jako funkční "opakovačka" dějin prvních dvou dekád poválečného Československa. Závěrečný dialog nad vydáním knihy jakoby symbolicky podtrhoval možnost vynést na světlo světa v době perestrojky příběh na pozadí poválečných dějin v otevřenějším duchu. Ač lze souhlasit s textem distributora, že kritika režimu je zde skrze šťastný konec přeci jen ještě trochu alibistická. Martin Hollý byl vždy režisérem spíše lidských příběhů, než velkých politických eposů, soustředí se na osudy postav, vzahy mezi nimi (v centru stojí pan Griga jako bezmocná oběť systému) a pokud se naladíte na jeho vlnu, lze přesně tak vnímat i Právo na minulosť. Jako film řemeselně zručně natočený i hutným příběhem naplněný. Ač nezastírám, že následující Hollého dramata s náměty z 50. let Tichá bolest a Zámek v Čechách jsou mi o něco bližší a v rámci sovětských perestrojkových filmů oceňuju víc Abuladzeho Pokání. 80% (06.04.2020)