Hranice ovládání

Vy nemluvíte španělsky, že? Proč jsem poslední Jarmuschův film odkládala tak dlouho? Asi jsem se bála, že děj bude plynout příliš pomalu, narativní linka bude prakticky nulová a jen sem tam Jim načrtne jakési to poselství nebo myšlenku (a to já přitom relativně úspěšně buduju image intelektuála předstíráním sympatií k Tarkovskému). A možná je to dobře. Hranice ovládání mi totiž v danou chvíli perfektně sedla do nálady, rozhodně totiž není oddychový film na zabití nudného sobotního odpoledne: fassbinderovský minimalismus, nejen herectvím, ale třeba i nehybností kamery; hypnotická hudba s dominantními špinavými kytarami; do detailu dotažená mizanscéna, nejvýraznější, co se rámování záběrů a volení úhlů kamery týče; meditativní atmosféra, podpořena mantrickým opakováním (třeba motivu krabičky sirek), v opakování bych se navíc vůbec nebála hledat dominantu filmu; silné erotické dusno, za které může ta nahá ženská; nedoslovnost a nedělání z diváka pitomce vyzrazením minulosti hlavního hrdiny… Troška té metafyziky do toho a Jarmush baví a rezonuje ve mně ještě dlouho po závěrečných titulcích! (20.04.2011)

Krásná vizualita často čerpající z dobře vybraných obrazů architektury, skvělé obsazení, lynchovské rébusy, příjemná hudba. Opakující se dějová struktura ale po chvíli začne neuvěřitelně nudit. (12.07.2009)

Oceňuji na filmu kameru, hudbu, minimalistický styl vyprávění, atmosféru, nostalgii, přechody od velkoměst až k jednomu vesnickému domku, od letadla po pěší chůzi, od mansardních bytů po rozpadající se špeluňku. Některé podvýznamy mi stále zůstávají skryty, ale ten hlavní chápu jako odpor vůči globalizovanému světu, řízenému finančními magnáty, kde se postupně ztrácejí prvky svébytnosti té které kultury. Což je ale vzápětí popřeno oslavou světa bez hranic (což globalizovaný svět je takový svět bez hranic). Takže mi ta ústřední myšlenka přijde až moc jednoduchá a prostá a nedomyšlená. Zvláště na takto pomalu, meditativně až snově uplývající film. Ta snová nálada je vynikající, ale ony skryté významy a myšlenky ve mně spíše vzbouzejí pochyby, že jsou nedomyšlené, že jsou jen nahozené a nepromyšlené. (05.02.2013)

Tak Jimbo nám na stará kolena začal Lynchovaťět. Velmi snadno by šel film napadat z manýrismu sebestředného režiséra (zřejmě zneuznaného výtvarníka), jenž nám podsunul pár vyprázdněných "hezkých" obrázků či nalepovat metafory typu, že Jarmusch s divákem rozehraje roztahanou předehru, abychom pak zjistili, že se mu nepostavil. Či vezmu partu starejch kámošů, zajedem do Evropy na dovču a během toho něco nasnímáme nebo, že je to prostě sračka. Jenže mě film svým tempem, pojetím a atmosférou bavil, zajímal a obrázky často uchvacovaly (za všechny příjezd autem do Madridu či jízda vlakem kolem elektráren). V rámci současné produkce jistě nadprůměrné minimal dílo s výbornou audiovizuální stránkou, nicméně mám i výhrady. Elegantní gangsteři by měli mít elegantní chůzi a styl, což Bankolé nemá (a také by neškodilo, kdyby se občas vykoupal). Režisér se dost "vykrádá", což mě v některých případech baví a vychytávám si trademarky, ale zde to na mě působilo rušivě. U některých scén jsem se nemohl ubránit dojmu, že z nich šlo vytřískat mnohem víc, např. u té s Tildou Swinton či Johnem Hurtem (třeba kdyby je natočil Lynch, checht). Resumé : Nedejte na reakce kamarádů a internetů (také mě dlouho odrazovaly) a na film si běžte udělat názor sami. Jimbo si to zaslouží (stejně jako ten film). (28.07.2009)

Nevadí my vypravěčský styl, jenom kdyby se ve filmu dělo něco zajímavého. Sledovat pořád ty samé situace a lidi, kteří donesou krabičku sirek, chcou si pokecat, pak to vzdaji a odejdou, je nuda. Jarmusch mě zklamal. (19.12.2009)

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Umelecký film s výborným castingom, precíznou kamerou, podmanivou hudbou a príťažlivou atmosférou, ktorý istým spôsobom prekračuje hranice svojho žánru, si získa iba náročného a pokojného diváka. (19.02.2015)

hypnotizace dvou káv (24.04.2011)

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)

Brilantní forma, jak vizuální, tak hudební složka, ani způsob filmového vyprávění nemá chybu. Některé epizody jsou možná trochu slabší než jiné. Hodně vzrušující je Nahá dívka. Líbily se mi drobné narážky na všechno možné, ale někdy je film různými moudrými citáty trochu přesycený. Ale abych se přiznal téma filmu mě moc nevtáhlo. Bylo mi celkem jedno kam všechny ty tajné a tajemné schůzky vyústí. A bohužel právě jejich vyústění mě zklamalo nejvíc. Shodou okolností jsem tentýž den četl Isahakjanovu poému Abulalá al Maarrí. V doslovu k ní se píše: „Zobrazit zlo bez nenávisti k němu by bylo málo. Isahakjan touto nenávistí vzplanul a neznal únavy v hledání co nejúčinnějších prostředků výrazových, aby stejná nenávist vzplanula i v jeho čtenářích: střídá tón hněvivý i zmučený, vášnivě se dobývá do jejich duše znepokojivými otázkami, záplavou epitet, synonym a pleonasmů, neváhá opakovat ústřední motivy, aby násobil účinek… Ne, tady není místa pro kompromis, uklidnění, že přece snad to není tak zlé. Není tu ani návod, jak ze zlého vybřednout. To právě musí řešit každý v sobě, každý bez výjimky, už dnes a zítra znovu.“ Myslím, že to docela vystihuje i Hranice ovládání. (28.08.2009)

Čí Hranice ovládání vlastně sledujeme? Je to hranice manipulace divákem? Pokus natočit film, který dává divákovi konečně plnou svobodu interpretace? Poukázání na hranici manipulace tvůrce s filmovým vyprávěním, tedy pokus dokázat, že prostředky vyprávění jsou neomezené? Nebo je to pokus vytvořit střed fikčního světa s neomezenými hranicemi možného či dokonce reálného? Nebo název směřuje "dovnitř" díla? Je ústředním manipulátorem v politickém slova smyslu postava Billa Murrayho a proto je třeba jej odstranit? Nebo jde o hranici sebeovládání, jaké prokazuje hlavní hrdina? Je symetrický odraz hlavního hrdiny ve skle vlaku po dokončení úkolu (a předchozí objednávání kávy pro dva) symbolem nalezení jednoty v různosti? Správně bude nejspíš vše. Geniální film. (02.04.2012)

.....kdo si myslí, že je víc, jak ti druzí ať si zajde na hřbitov. Život je hrst prachu..... Náš hlavní hrdina " Isaach de Banhole " Long man promluví až po patnácti minutách. CITUJI : Dvě espresa do dvou šálků. Tichý, málomluvný snímek z pěknou hudbou a zajímavým dějem. Někdy jsem měl pocit, že toho aktéři namluví zbytečně moc a že to chtělo slova malinko ubrat. Ve filmu byla zmínka o Praze. Mluvil o ní KYTARISTA ( John Hurt ). Tanec při španělské kytaře asi v šedesáté minutě byl úchvatný. Stejně jako záběry z jedoucího vlaku nebo záběry z ulic mnoha měst. Ve filmu si taky zahrál Bill Murray jako AMERICANO a strašně klel. Konec filmu byl zajímavý. .....Život nemá valnou cenu - La vida no vale nada..... Nemluvíte španělsky, že ? (10.07.2010)

Och, kroch ! Tak toto je strava, pre vybraný druh prasiatok s vysokým zatúpením vitamínov I&Q. Hlavný hero, ktorý sa hýbe chôdzou čerstvo znásilneného rastamana, síce pobaví, ale to je celé, čo pre mňa film doniesol. Každopádne ak sa chcete unudiť k smrti, tak snímka je vhodný prostriedok na samovraždu. (17.05.2011)

Film vyjadřující se na tolika různých úrovních a komunikující s divákem na sto a jeden způsob. Nic není póza, nuance je nade vše. (15.08.2009)

Zatim za 3* necham si to rozlezet a napisu koment... (13.11.2009)

Meditativní pouť Španělskou krajinou, v níž Jarmusch doposud nejradikálněji tematizuje motiv cizince a cesty, hází nám pod nohy spoustu falešných klíčů k interpretaci díla a zanechává nás přesto ztracené ve vyprázdněném světě paranoiy a konspirací, které nelze prohlédnout a je otázkou, jak se k němu staví sám ústřední zenový "poutník". Jestliže veškeré dialogy (respektive monology) o umění, filmu, hudbě či halucinacích působí jako parodie na zenová moudra, lze je vnímat čistě esteticky, jako variace na dané téma (otázkou zůstává jaké), které mohou působit podobně hypnoticky jako drone metalový hudební doprovod. Jarmusch říká, že to natočil, jako kdyby Point Blank režíroval Jacques Rivette. Srovnání sedí přesně a film je podobně jako dronové skladby určen k opakovanému "poslechu". Otázkou je, zda jako hudba táhlých shluků tónů přinese pouze abstratní požitky z odhalování jemných nuancí či přinese i smyslupnější odhalení. Poslední potitulkový záběr s nápisem No Limits No Control naznačuje, že nikoli a celý snímek je vlastně antipostmoderní: v eklektickém mixu se neukrývá několik plánů, zůstává naopak naprostá nerozlišitelnost. Ať už mezi realitou a fikcí, dobrem a zlem či jakýmikoli dalšími motivy ve snímku prezentovanými. Hrdina putuje po galeriích a kavárnách, informace se může stát artefaktem s hodnotou ryze estetickou a obraz na stěně se může stát realitou, ale i naopak (příkladem budiž poslední plátno, které hrdina pozoruje a v němž se opakuje antický motiv k nerozlišení realistické malby, který ovšem spolu s předchozími ve filmu vyděnými díly vede mnohem komplikovanější dialog). (13.07.2009)

Veľké sklamanie. Film som videla v predpremiére, z ktorej väčšina návštevníkov kina v polovici odišla. Ja som to vydržala až do konca lebo som dúfala, že statický a zúfalo nudný dej bude aspoň v závere oživený nejakou scénou, ktorý by mi to celé vynahradila. Nestalo sa. 2/10 (13.11.2009)

Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny. (23.08.2010)

Chlápek v blyštivém saku projíždí Španělskem, espreso si dává jedině ve dvou oddělených šálcích a občas se staví na pokec nějaká figurka s prapodivnou replikou a krabičkou od sirek. Isaach De Benkolé sice hraje tělem, ale jeho potenciálu je zatracená škola. Jarmusch chtěl natočit příběh o nájemném vrahovi - udělal to. Po svém. A díky zbytečně dlouhé stopáži a jakékoliv absenci děje (ne, o střílení nejde - myslím JAKÉHOKOLIV děje) jde i o poměrně zbytečný film. Doteď se divím, že jsem na projekci neusnula... (10.07.2009)