Snídaně u Tiffanyho

Překrásný film!!! Už se mi u filmu dlouho nestalo, že by dvě hodiny uplynuly jako lusknutím prstu. A málokdy se mi stane to, že okamžitě po skončení filmu jej chci vidět znovu! Totiž, vemte překrásnou a talentovanou Audrey, dejte jí dostatečný prostor aby se mohla "vyblbnout" a pak prostor pro nějakou tu krásně smutnou scénu a máte z poloviny vyhráno. Pak si připočtěte vynikající scénář, výborné výkony ostatních rolí, (ten japonský domovník byl tak blbý a nehodící se do filmu, až mě začal bavit :-)) a spojte výsledný mix do jednoho filmu. Nemůžete neuspět. Prostě mě, na rozdíl od většiny, nedělá problém tohle zařadit do světového dědictví, nebo chcete-li klasiky, co se filmů týče. A už teď uvažuju, který film "vykopnu" z mé TOP 10!!! Tohle se mi už dlouho nestalo. Přesto všechno, co jsem zde vyjmenoval, měl bych pouze jednu výhradu, ale ta směřuje k pánům s ČT 2: Prosím vás, dávejte podobné filmy v originálním znění s titulky!!! Protože ač mám Postlerovou a Pyška jako dabéry rád, tady mi to vyloženě rvalo uši. P.S. Moon River je jedna z nejkrásnějších filmových znělek!!! (Ne-li nejkrásnější). (05.03.2009)

Film, ve kterém je pouze jediný herec, tedy herečka, všechno ostatní je kompars. A naleštěný panák, co jí hraje kamaráda, na falešně charakterní postavu nemá schopnosti, takže snaha udělat z něj hlavní roli selhává. Další wtf zkažení "klasiky" je role, která měla být komická - japonský soused v podání M. Rooneyho. Fakt zhnusující. Poměrně syrová delší povídka z reality byla zmasakrována do kulis pro Audrey, s velmi pochybnou a nerealistickou omáčkou. Aspoň ten slaďák Moon River že si vystřihla a ukázala, že umí zpívat (což jí v My Fair Lady znemožnili)... (03.03.2013)

Filmová podoba Snídaně u Tiffanyho s sebou nese jistá očekávání. Legenda hovoří o Audrey Hepburn, údajně ideální módní ikoně a samozřejmě o špercích od Tiffanyho. Ale naštěstí je tu ještě něco mnohem důležitějšího. Truman Capote, jehož text z roku 1958, jak se ukázalo, je nesmrtelný. Na rozdíl od této volné filmové adaptace, která se nepovedla. Uznávám, že krátká scéna rande na zapřenou mezi Holly a Paulem má něco do sebe (zejména to ničení majetku New York Public Library), ale na tomto jediném nápadu nelze postavit celý film. Vše je nepřirozené, vše je umělé jako ten falešný melír, který nosí Audrey v tom nesnesitelném drdolu. Vrcholem všeho šedesátkového kýče je pak samozřejmě scéna večírku, tolik typická pro chaos z mnoha jiných filmů Blaka Edwardse. Pro ty, kteří ctí Capoteho tu ale naštěstí vždycky bude rozhlasová verze s Hanou Maciuchovou a s Jiřím Adamírou, kteří ač zavřeni v pouhém dejvickém studiu v roce 1991 dokázali vytvořit víc, než celá slavná hollywoodská produkce. Ono jednoduše nedává smysl zasadit příběh roku 1943 kamkoli jinam. (10.12.2019)

Trochu sentimentální, smutná i úsměvná romantika, která zaujme natolik, nakolik jste schopni se ztotožnit s hlavními postavami. Rozpustilá Audrey Hepburn provádí psí kusy, scény, kdy se spolubydlícím krade v obchůdku či nakupuje v klenotnictví, si divák užije minimálně stejně jako oba protagonisté. Její svůdné oči, styl chůze a nádherná intonace ve mně evokovali něco nepopsatelného. Snídaně u Tiffanyho je nenáročný romantický film – s překrásnou ústřední melodií – pro lidi, kteří v životě už něco okusili (16.05.2006)

V biografické knize Audrey jsem četla,že postavu Holly hrát nechtěla,protože jí nebyla ničím blízká..Nijak mě to nepřekvapilo,sice předvedla jako vždy uvěřitelný výkon,ale její postava mi zkrátka něčím nesedla. Příběh se mi celkem líbil,i prostředí a herci,ale cosi tomu zkrátka chybělo.Nejspíš to pohádkové kouzlo jako u Prázdnin v Římě nebo u Sabriny. (10.03.2011)