The Runaways

Režisérka Floria Sigismondi umí vyčarovat s kamerou vskutku nádherné náladové obrazy (aby taky ne, když stojí za nejlepšími videoklipy od Marlina Mansona), ale v jejím filmovém debutu jí celovečerní stopáž láme vaz - "rádoby-hluboký" příběh se rozpadá na čistou dokumentární popisnost, tempo kolísá a psychika postav se projevuje spíš v důsledcích jejich chování než aby je divák chápal už podle příčin které je jako osobnosti tvoří. Ale hlavně - i přes úspěšnou snahu o punkový vizuál, i přes fajn hudbu, pořád se tu o "rock'n'rollovém duchu" víc jen mluví než aby byl skutečně cítit. Holky rebelují bez příčiny a bez překážek, cestičku jim stejně ze všeho nejvíc umetá producent a pořád se tváří tak, že když jim to přecejen nevyjde, tak jim máma s tátou doma pofouká bebí. Všechno je i přes vizuální mimikry místy tak plytké a uhlazeně přímočaré, že se z filmu ztrácí ona hlasitě proklamovaná dravost a revolta, která přitom původní Runaways prý měla provázet od začátku až do konce. Body k dobru si ale rozhodně zaslouží herečky - Dakota sice zabírá zbytečně moc prostoru, ale dívat se na ni dá (ano, pravý jail'fuckin'bait) a hlavně tu prim hraje vskutku skvělá Kristen Stewart. Až se přestane zahazovat s Twilightem, tak evidentně ještě ve filmech ukáže hodně velké věci. 7/10 (10.01.2011)

Žánrový přesah se jaksi nedostavil.. tvůrci totiž několikrát zapomněli stáhnout ruční brzdu. V sedmdesátých letech možná tyhle dívčiny vzbuzovaly pozdvižení, o pár dekád později na filmovém plátně jim ale chybí nosný příběh. Kolikrát tu už byl příběh, který poukazuje na to, že cesta dolů je ve finále stejně strmá jako ta na (v tomto případě hudební) vrchol. Což je přinejmenším škoda, protože The Runaways nemají našlápnuto vůbec zle. Třeba když se začne Cherie Currie v bílém korzetu kroutit a vřískat „Hello daddy, hello mom, I’m your ch ch ch ch ch cherry bomb!“, tak je to skutečně výborné. Klasické hudební biografii jednoznačně vévodí Kristen Stewart a Dakota Fanning, které ač velmi talentované, nedostanou nějakou skutečně silnou scénu, kterou by diváka dostaly do kolen. Jejich neurvalé a provokativní hrdinky jsou ale i přesto tím hlavním důvodem, proč si tuhle místy nekorektní storku dát!! (19.11.2011)

U Runaways u mne forma přebila obsah, protože co se týče scénáře, to žádná bomba není, výhrady bych měl i ke Kristen Stewart a a Dakotě Fanning, protože ta první vypadá jako že každou chvíli usne (vlastně její standartní grimasa) a ta druhá, já nevím, někteří herci by prostě neměli vyrůst, u Dakoty mi to obzvlášť vadí, čím je starší, tím hůře hraje. A navíc mi byla hrozně protivná a nesympatická. V tomto filmu. Jinak je to ale paráda, skvělá muzika, sedmdesátková stylizace a skvělý Michael Shannon:-) O Runaways, o těch hudebních jsem nikdy neslyšel (bude to tím, že se o hudbu zase tak hluboce nezajímám, jen ji poslouchám), ale hudbu Joan Jett mám rád. ROCKNROLL!! (19.12.2010)

Pokud nejste zrovna feťák, tento snímek vám nabídne hlavně kvalitní poslechový zážitek. Takže na tohle jděte do kina nebo si to pusťte s kvalitní reprosoustavou a DTS zvukem. Pustil jsem si ho kvůli Dakotě Fanning a hudbě, a ty mi bavily. Příběh byl "přiškrcený" tím, že byl (více či méně) podle skutečnosti, takže ke konci jsem se skoro díval na hodinky. Ale i tak nelituju těch dvou hodin. ## Nejvíc mě dostalo, když Joan Jett parodovala text jedné skladby: "...All covered in blow... I dumped my poor sweetheart... for screwin' too slow." (orig."...All covered with snow. I lost my true sweetheart. From a-courtin' too slow") (23.08.2010)

Film o dvoch kofách, ktoré sa nevedia vmestiť do kože a okolo seba majú zvrhlíkov, ktorí to dokážu ešte menej. Že podľa skutočného príbehu. Neviem čím je nasledovania hodný. Výroky ako „Nenávidím celý skurvený svet a môj foter je buzerant. Kašlem na pravidlá, chcem len orgazmus.“ sú fakt veľmi prínosné. Celý film je len o drogách, trochu o sexe a samozrejme hudbe. Tá odvrátená strana Rock and rollu. Našťastie tu boli aj lepšie pesničky, ktoré film neposlali do odpadu. (07.10.2021)