Reklama

Reklama

Z flákače géniem během okamžiku... Kdo by nechtěl být géniem, ale jak se říká, mnoho povolaných, málo vyvolených. Americký thriller Všemocný (2011), natočený podle sci-fi románu irského autora Alana Glynna "Temná pole" (2001), si pohrává s nápadem o existenci zázračné drogy, jež by dokázala přimět k činnosti větší část mozku než ten zlomek, který obvykle používáme. Neúspěšný newyorský spisovatel Eddie Morra (Bradley Cooper) narazí na dávného známého Vernona, který mu věnuje zvláštní pilulku, jež ohromujícím způsobem zbystří jeho smysly. Eddie se po Vernonově násilné smrti dostane k jeho zásobám, ale podcení jak toho, kdo Vernona zlikvidoval, tak i neprozkoumané vedlejší účinky nového preparátu. Z bezvýznamného outsidera se během krátké doby stane velmi úspěšný mladý muž, který získá zpět svou snoubenku a upoutá pozornost mocného obchodníka Van Loona (Robert De Niro), ovšem brzy zjistí, že v sázce jsou nejen peníze, ale i jeho život. (Česká televize)

(více)

Videa (23)

Trailer 1

Recenze (1 666)

Kryšpín 

všechny recenze uživatele

Nečekaně zábavný film, kterému dává velké plus šarm Bradleyho Coopera. A díky propracovanému příběhu toužíte po té zázračné pilulce taky, aby jste mohli překousnout ty abstineční vsuvky, které s váma zametou podobně jako s hlavním hrdinou. Krásně se tu hraje s vizuálnem a hudbou podobně jako u filmu A Single man a to dodává všem divákům nádech pozitivismu do života. Takže se nechte také unést pilulkou do barevného světa plného lásky, nápadům, radosti apod. ()

Hal_Moore 

všechny recenze uživatele

Efektní a vizuálně překvapující Všemocný překonal veškerá má očekávání a zařadil se mezi ty nejpovedenější kousky, které jsem letos viděl. Nemůžu říct, že by se mi na něm líbilo úplně všechno, zejména scénáristické berličky, které jsou důkazem docházejících nápadů paní scénáristky, jakoby scénář chtěla napsat během čtyř dnů (stejně jako Eddie svou knihu). Větší nedostatky jsem však neviděl (nebo vidět nechtěl), Bradley Coopera moc nemusím, tady mi však poprvé ani trochu nevadil a rozhodl jsem se, že nad ním ještě lámat hůl nebudu. Po vizuální stránce je na co koukat, ať už na špinavou a trhavou realitu, tak na krystalicky čistou a barevně přepálenou "jízdu" na NZT. I když zrychlené cestování napříč metropolí mi způsobovalo točení hlavy a mírnou závrať, jde o výborný nápad a je vidět, že si tvůrci dali na vizuálu záležet. Celkově vzato jde o překvapivě působivou podívanou, kterou si určitě ještě minimálně jednou pustím. ()

Reklama

Gemini 

všechny recenze uživatele

Tenhle burger se snaží být "se vším", ale přes svoje nablýskané vizuální aspekty a slušné tempo nemá šanci zakrýt, že mu toho vlastně docela dost schází. Jistě, rozhodně to má parametry eye-candy bijáku, a hraje si s přitažlivou myšlenkou, jak málo stačí k vlastní úžasnosti (a že by k ní nebyla potřeba ani žádná zázračná pilulka, kdybychom nebyli takoví lemplové bez sebekázně, zato s hromadou sebelítosti atd.). Ale bohužel je tu až moc těch do očí bijících blbostí, kterých by se supergeniální mozek rozhodně nedopustil, a zhola nikam nevedoucích náznaků určitých epizod ze života blonďatého hmyzu. S tímhle materiálem se rozhodně dalo pracovat podstatně lépe. Na druhou stranu ke cti režiséra je rozhodně to, že dokázal Všemocnému vtisknout takový švunk, že si podstatné části těch slabších míst nevšimnete, respektive si je uvědomíte, až když už je po všem. Limitless rozhodně stojí za vidění, má krom už zmíněných "production values" velmi povedené obsazení i herecké výkony, ale dělat z něj nějakou žánrovou ikonu, to je už za limitem;) Spíš bych řekl, že je to takové to chytře udělané řemeslo, které někdo úplně nedoladil, a dojíždí na to. Pokud tedy měl nějaké ambice směrem k bytí "něčím víc než jen oddechovkou". Pokud je neměl, tak plán rozhodně splnil. Ode mě je to ale "jen" 70%. ()

Shit 

všechny recenze uživatele

Ta zápletka o droze na namakání mozku je dobrá a když na ní člověk prostě jen bez nějakýho většího přemýšlení přistoupí (mimochodem nepřemýšlet mi šlo něčekaně dobře), tak je docela o zábavu postaráno, i když je fakt, že když se za filmem ohlédnu, tak v něm vlastně nebylo nic extra, ale bavil jsem se dobře, což je pro mě hlavní. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Dvě největší témata 21. století budou zcela nepochybně virtuální realita a genetika. Naším světem samozřejmě řádně zacloumají i další fenomény jako multikulturalismus a islamizace, jaderné zbrojení Pákistánu či Íránu, zadlužování Eurozóny a mocný vzestup Indie s Čínou, nebo zcyničtělejší obyvatelé oddávající se smrti v přímém přenosu, nicméně stěžejním tématem několika příštích desetiletí a úběžníkem všeho bude virtualita a genetika. A protože kinematografie není zavřená někde ve slonovinové věži jako literatura, výtvarné umění nebo hudba (právě to dělá z kinematografie tak mimořádné a zajímavé umění - krásně to vyjádřil Tarkovskij, když pravil, že kdyby psal romány, napsal by tisíce románů, jenže díky tomu, že točil a kvůli všemožným restrikcím a shánění peněz, natočil jen pár filmů), můžeme už teď pozorovat, jak se obě tyto domény, virtualita a genetika, odráží ve filmech. Vlastně nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že existují hlavně dva druhy filmů, dva modely, kterou budou dominovat i 21. století: v tom prvním se pracuje se dvěma světy, virtuálním a reálným, jak to známe z Matrixu, Avatara nebo Trona, zatímco v tom druhým hraniční čára mezi oběma světy padla, čehož výsledkem je pronikání virtuality do reality (Gamer), nepřehledné mísení různých multimediálních platforem s naší všednodenní realitou (Southland Tales), nebo vstup genetiky a tramshumanismu do našeho světa (Všemocný). Nemusím asi připomínat progresivnost tohoto druhého modelu, kde se radikálně mísí vše se vším, oproti modelu prvnímu, v němž vše zůstává staticky na svém místě. Nabízí se tu srovnat Matrix a Všemocného, protože i když jsou si dost silně podobní, stojí oba na úplně opačné straně osy: (i) v Matrixu odpovídá červená a modrá pilulka dvěma světům, reálnému a virtuálnímu, zatímco identicky zaměnitelná pilule z Všemocného, která hrdinu nikam mimo realitu nepřenáší, jako by značila pouze jeden svět; (ii) zelinkavá matrixovská barva odpovídající virtuální realitě a tmavě modrá náležící reálnému světu značí dva různé světy, kdežto syté barvy zalévající mysl Bradleyho Coopera poté, co si šlehne NZTko, pronikají do vybledlé krajiny téhož světa; (iii) Bradley dokonce na Matrix přímo odkáže, když nabádá své bodyguardy, že tady nejsou ve sterliním Matrixu, nýbrž v rozmanité realitě, a nemají tudíž nosit stejný unifikovaný obleky agentů; (iv) Neovi mesiášský sklony a biblický odkazy, kterými je film doslova prolezlý, rovněž vycházejí z povahy dvou oddělených světů, zatímco Bradley Cooper je bytostným pragmatikem a veškerý idealismus je mu cizí. Mohli bychom dokonce říct, že deset let po Matrixu přichází film, který s Matrixem provedl totéž, co renesance s křesťanstvím. Není to zas tak překvapivé, vždyť Všemocný točící se coby techno-thriller kolem moderní vědy a techniky není žádným fantaskním únikem mimo náš svět, nýbrž zcela reálnou sondou do naší každodenní reality, kde bezmála čtvrtina vysokoškoláků jede na Adderallu nebo Ritalinu, jež jako by vypadly z oka NZTku. ____ Druhý odstavec otevřme podněcující otázkou, proč je Michael Mann progresivnějším filmařem než Neil Burger? Odpověď dává vizuál Všemocného, který rozeznává dva stavy: stylizovaný, barvami zářící, přesvětlený, když je hlavní hrdina „on the drug“, a neučesaný, špinavý look pro „off the drug" stav. To ale není všechno, protože když je Bradley na drogách, všechno pro něj jde snadněji, čemuž odpovídají i klouzavé pohyby kamery, která ho sleduje často na dolly vozíku nebo z jeřábu, zatímco když drogy vysadí, nastupuje hand kamera s naturalistickým způsobem snímání, hlavně na začátku se tím hezky zdůrazňuje chaos a mizérie Bradleyho života. Hand kamera byla vždycky vyhrazena chudším filmařům, experimentátorům a amatérům, kdežto koleje (pro kamerový vozík) těm movitějším, čili i tento aspekt Všemocného sedí a odpovídá tomu, jestli Bradley bankrotuje, nebo je při penězích. A právě v tom spočívá genialita Michaela Manna, který v Miami Vice a Public Enemies točil na lehkou digitální handku, ale přisoudil ji mimořádnou kvalitu obrazu – tím, že spojil syrovost typickou pro handky s maniakální přešlechtěností obrazu, udělal o krok víc než Neil Burger. ____ Vrátil bych se ještě k tomu rozdělení z prvního odstavce na filmy, které operují se dvěma striktně oddělenými světy (Matrix, Avatar, Tron…), a na filmy, kde se oba tyto světy či reality srážejí a míchají (Gamer, Sounthand Tales, Všemocný…), jelikož to s sebou nese mnohé velice zajímavé důsledky: ____ 1, Jedním z nich je patrná záliba v nábožensko-alegorických námětech u první skupiny filmů, které navazují na různé idealistické myšlenkové proudy a přichází s představou vyššího ideálního světa, který je nadřazen našemu pozemskému bytí. O náboženské symbolice Matrixu a Neovi, který coby mesiáš vyvede lidstvo z počítačem vytvořeného otroctví, bylo napsáno již mnohé, ale i v Avataru máme zřetelný příklon k východnímu duchovnu a spiritualismu, a v Tronu zase nemůžeme přehlédnout antagonistu Clua, fundamentalistu zamýšlejícího zdokonalit naši nedokonalou Zemi, a proti němu Bridgese meditujícího jednu chvíli v jogínské pozici. Tyhle typy filmů jsou ovšem přese všechny závažný otázky, které nastolují, přece jen méně znepokojivější a méně radikálnější než filmy jako Gamer, Southland Tales nebo Všemocný, které se odvrací od tradic platonského idealismu a statičnosti k dost nekompromisním střetům v naší realitě, kam se přímo prolamují různé vynálezy a jevy (virutalita a nanotechnologie, média a multimédia, genetika a transhumanismus), což je možná důvod jejich nižšího hodnocení a vlažnějších reakcí a obliby u diváků. Jelikož v nich transcendence ustupuje punku a metafyzika dialektice a divák je přímo konfrontován s něčím, co ho dřív nijak neohrožovalo, jsou takové vlažnější (můžeme říct obranné) reakce zcela logické. ____ 2, Dost podstatně se liší i hrdinové. Zatímco ti z první skupiny filmů, které operují se dvěma světy, jsou často dost zjemnělí a křehcí, podobně jako Neo, nebo trpí slabší konstitucí a mají daleko k bodybuilderům z posilek (Tron), případně jim film poskytne dostatek času na objevení fikčního světa a osvojení si dostatečných schopností, jak to vidíme v Avataru, tak ve filmech z té druhé skupiny jsou hrdinové doslova vrženi do reality a musejí se sakra otáčet už od prvních minut. Nejsou tu žádné dva světy, ale jeden nemilosrdný svět, který vyžaduje silné a namakané charaktery už od počátku. Takový silný hrdina pochopitelně nevydrží celou věčnost, jak víme z Blade Runnera, kde geniální vědec Tyrell objasní Hauerovi, že světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času, tudíž co nevidět zemře. Totéž řekne parafrází tohoto výroku De Niro Bradleymu: „Tvůj plamen zasvítí krátkým, ale krásným světlem.“ Nabušený Butler z Gameru, na smrt odsouzený vězeň, rovněž neaspiruje na dlouze žijícího jedince, ale o to je robustnější a houževnatější. Vzhledem k tomu, že tyto filmy nereflektují události z odstupu, ale přímo z centra dění, nikdo subtilní by v nich dlouho nepřežil, tudíž pracují s úplně jinými typy hrdinů než Matrix, Tron či Avatar. ____ 3, Filmy samotné svůj příklon do jedné (dva světy) či druhé (jeden chaotický svět) skupiny dávají celkem náležitě najevo i formálně, dokonce se tu nabízí určitá analogie s obdobím klasického Hollywoodem, kde vedle sebe existovaly konvenční snímky charakteristické pro svoji kauzální logiku a delší záběry (ty odpovídají první skupině), a vedle nich filmy vyznačující se agresivní montáží často neslučitelných elementů (druhá skupina). Tudíž můžeme konstatovat, že i když jsme se posunuli od analogu k digitálu, principielně jsme pořád tam kde předtím. Nejzářnějším příkladem této agresivní montáže, respektive hypermediální juxtapozice nesouvisejících elementů, nacházíme ve filmu Southland Tales, který dnes znamená totéž, co ve své době Křižník Potěmkin. Způsob, jak tento mimořádně originální film sabotuje veškeré vytyčování hranic a permanentně spěje k znakové transgresi, k překračování a „rozmývání“ hranic svého sémiotického univerza, je jednoduše úžasný. Ovšem v době augmentované reality, kdy se z rané kyberkultury a utopických nadšeneckých začátku stal jakýsi technologický standard doby a kdy jsou počítačové hry čím dál realističtější a naše realita naopak čím dál virtuálnější, je takové smývání hranic mezi realitou a virtualitou zcela na místě. Ten film je doslova zaplaven nahrávacími, vysílajícími a dorozumívacími zařízeními, respektive se z nich přímo skládá. Postavy neustále cirkulují mezi četnými médii (film, televize, talk show, reality show, hudební videa, reklama, performance, klipy, sloupky z novin), takže jsou všude i nikde zároveň. Obraz a zvuk se bez přestání skládá do nových konfigurací a navíc spolu vzájemně nesouzní. Záběry na sebe navazují bez nějaké snahy o logiku, ale i kontrast. Kdejaký apokalyptik by nad tím zděšeně spráskl rukama, zároveň ale nelze upřít, že to má i své kouzlo. Zároveň jsou tyto filmy upřímné a autentické, protože nepopisují situaci, ale přímo ji ztělesňují (řečeno filozofickým slovníkem, od gnozeologie se přesunuly k ontologii), a mimo to svou nekompromisní autenticitou představují námitku vůči těm, kteří tvrdí, že nic autentického dnes už není. V politické satiře War, Inc. zase do válečného konfliktu vtrhne asijská superstar, prostě tam vpadne bez jakékoliv motivace podobně jako vyskakující okna v prohlížeči. V Gameru je prolomení hranice mezi virtualitou a realitou asi nejevidentnější, protože hráč i postava, za kterou hraje, sdílí tentýž svět. Špinavý a nelítostný Gamer je doslova opakem Matrixu, kde zůstává virtualita a realita po vzoru Platonovy jeskyně striktně oddělena. Gamer coby film, který představuje futuristickou verzi hry, kde virtuální postavy nahradili živí lidé a kde si hráč během zabíjení s ničím neláme hlavu, nám toho může také hodně co říct k paradoxu virtuální reality, která je dnes více něž kdy jindy velice reálná: skutečnou „hrůzou“ kyberprostoru totiž není to, že komunikujeme s virtuálními entitami, jako by to byli lidé – že nakládáme s virtuálními neosobami jako s reálnými osobami, nýbrž naopak, v samotné naší komunikaci s „reálnými“ osobami, které jsou přístupné stále více pouze skrze své zástupce v kyberprostoru, s nimi nakládáme jako s virtuálními entitami, které lze obtěžovat a masakrovat zcela beztrestně, protože se s nimi setkáváme pouze ve virtuální realitě. () (méně) (více)

Galerie (115)

Zajímavosti (32)

  • Scénáristka Leslie Dixon narazila na román "Limitless" (původně "Dark Fields") náhodou, při prohrabování polic jednoho antikvariátu. (Taninaca)
  • Když se Eddie (Bradley Cooper) vrací ze schůzky se svou vydavatelkou, jeho byt je opět tím zaneřáděným ponurým brlohem, kterým byl i dřív, ačkoliv jej před odchodem na schůzku v jednom ze svých osvícených stavů dokonale uklidil. (Conspi)

Související novinky

PF 2017

PF 2017

31.12.2016

Zažili jsme i lepší roky než 2016. Nejen co do počtu ztráty lidí, kteří přinesli světu něco hezké a hodnotné, či do počtu překvapivých a znejisťujících politických událostí. On ten rok s šestkou na… (více)

PF 2014

PF 2014

01.01.2014

Zima dlouhá, léto krátké, Vánoce bez sněhu a v sedmi stupních. Ale uznejme, že na výborné filmy byl rok 2013 štědrý. Rivalové, Gravitace, Star Trek: Do temnoty, V zajetí démonů, Zmizení, druzí Thor a… (více)

ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011

ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011

01.01.2012

Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (více)

Best of 2011 dle vybraných uživatelů

Best of 2011 dle vybraných uživatelů

31.12.2011

Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)

Reklama

Reklama