Nespoutaný Django

Musím říct, že Quentin Tarantino mě zase po dlouhé době dokázal lehce zklamat. Když se chystáte dívat na film, který režíruje Tarantino, už dopředu od toho prostě čekáte pořádný nářez, vyšperkované dialogy, luxusní soundtrack a "Top Class" sestavu herců. Django Unchained v tomto případě však nedokázal splnit to první a moc se mu nedařilo ani v tom dalším bodě. Jasně, vizuál je dokonalý a ze začátku to vypadá na perfektní jízdu. Jenže... už od úvodu filmu jsem v tom tak nějak postrádala Tarantinův rukopis. Jakoby to nebyl on. Oproti třeba Gaunerům nebo Kill Billovi mi přišel jaksi ukázněný, poslušný, vyrovnaný. Scény jsou dobře vymyšleny i natočeny, a brutálních přestřelky i scény se zde též najdou. Ale přišlo mi to celé jaksi zdlouhavé a zbytečně moc času se prokecalo ve chvílích, kdy se nic jiného nedělo. Masakr v baráku, kde bydlel Leo DiCaprio, jsem prospala. O chvíli poté, kdy jsem se vzbudila, jsem zjistila, že Waltz je zavražděný, Leo taky a Django zůstal vlastně sám. Ta délka mě na určitý čas prostě uspala a ani vydařený konec mě nemohl odprostit od dojmu, že tohle prostě nebyl Tarantino tak, jak bych si přála a jak jsem zvyklá. Byl to jiný styl. Někomu to přijde jako parádní nářez, jinému zase jako vydařený western, který však postrádal Tarantinovský styl a spád. (30.08.2015)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)

Celosvětově divácky úspěšný film. To zas jednou byla Tarantinova stylová jízda. Ani Waltz a ani Foxx se nezdržují a pálí dříve, než by divák čekal. Velmi netradiční western, kde si bílý zubař dovolí beztrestně zastřelit šerifa, kde černý otrok střílí bílé muže (i ženu) jak lovec veverky a kde vybroušené dialogy dovršují potěšení z téměř perfektního filmu. K dokonalosti samozřejmě chybí kulomet Franca Nera z původního Djanga, jinak ale Tarantinovka Nespoutaný Django Corbucciho originál od zdaleka převyšuje. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=eUdM9vrCbow (16.01.2013)

Presne také, ako som dúfal. Nebyť tej menej záživnej polhodiny po brutálnej megaprestrelke úplná dokonalosť. Je to stále Tarantino, no zároveň klasicky vystavaný pištoľnícky epos v najlepšej tradícii európskych westernov. Vtipné, krvavé, zábavné, výborne zahraté - Waltz samozrejme opäť vládne. Navyše to má tú bohumilú vlastnosť tarantinoviek, že s opakovanými zhliadnutiami je to čoraz väčšia vychutnávka. (08.01.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)