Sedm psychopatů

Skvěle mi to sedlo. Tahle mozaika příběhů, kterou se táhne motiv psaní scénáře a... ehm vražd, má všechny potřebné ingredience. Každý psychopat má svoje a zamilujete si je úplně všechny. Příběhy se vrství, propojují a celou dobu netušíte co se stane v dalších deseti minutách. Sam Rockwell hraje jako život, Christopher Walken je jedním slovem boží a Colin Farrell jako možná inkarnace samotného režiséra příjemně pasivní. Martin McDonagh se ze spisovatelské krize vypsal příběhem o spisovatelské krizi a ještě se mu povedlo zachovat ten nehorázně stylový název. Snové sekvence (i když ty jsou obvykle ve filmech pro teplouše) jsou tu víc než povedené. Jinak se vsadím, že tenhle film se nepodaří nikomu "povyprávět", to se musí vidět. Pac. (08.12.2012)

Když se před časem v kinech objevil snímek V Bruggách, jednalo se o vzácný případ, kdy se filmová kritika shodla s filmovými fanoušky na mimořádných kvalitách díla a zrodil se film, kde v úzké symbióze funguje jak zábavná složka filmu v podobě černohumorné gangsterky s charismatickými postavami z podsvětí, tak i dramatická existenciální rovina, která posouvá tenhle kousek až k oblasti filmového artu. Jméno režiséra se stalo pojmem a jeho ego očividně posílilo, protože Sedm psychopatů je na první pohled ambiciózní kousek, ze kterého sebevědomí a očekávání úspěchu jen čiší. Jenže na rozdíl od Brugg tady funguje pouze první rovina - rovina ujeté kriminálky s bizarní motivací (anti)hrdinů, děsně cool postav a černého humoru založeného na násilí. Sedm psychopatů se veze na vlně, kterou v 90. letech odstartoval fenomenální úspěch Pulp Fiction. Martin McDonagh vlastně natočil film tarantinovější než sám Tarantino. V Bruggách zasadil své postavy do reálného prostředí a obdařil je logickou motivací, tady jde na první pohled o umělý scénáristický konstrukt, kde to skřípe a drhne, kam se podíváš. Samozřejmě pokud všechny postavy představují ukázkové psychopaty, můžete všechny scénáristické kotrmelce a přešlapy omluvit tím, že od bandy psychopatů se přece nic jiného čekat nedá. Ale s touhle berličkou se nespokojím. Hrátky s žánrovými pravidly předvedl na mnohem kultivovanější úrovni už Altman ve svém Hráči, takže nemám důvod s hodnocením jít výš než na 2* - a to se snažím narozdíl od komentáře v hodnocení Sedm psychopatů nesrovnávat s Bruggami. A naopak se snažím tenhle film vnímat výhradně jako komedii, protože v poloze dalších dvou žánrů, tedy krimi a dramatu, osudově selhává. Martin McDonagh si sice ani tentokrát neodpustil pokus o scénu s myšlenkovým přesahem, ale vzhledem k celkovému charakteru dílka působí spíš cizorodě a bez katarze - viz završení životní pouti zabijáka Vietkongu. Celkový dojem: 45 %. Pokud ale máte rádi hlášky, prostřelené hlavy a přehrávající dobře se bavící herecké hvězdy, nebudete zklamáni a můžete jít s hodnocením výrazně výš. (12.02.2013)

Slyšim snad někoho volat "Tarantinooooooo"? ___ Charlie, to je personifikovaná osobnost každého pejskaře. Vím to, mám jich několik v okruhu bližních. Odstřelej radši vlastní mámu, než aby někdo ublížil pejskovi! ___ Film je hbitý, ujetý, trošku roztržitý, nepravděpodobný a .. asi přestanu mít rád bílý králíky. (16.06.2013)

Tvůrce skoroklasiky V Bruggách je zpátky a zase mu to šlape. Sedm psychopatů má minimálně stejně zábavné dialogy a potěší neposedným vývojem příběhu, v jádru filmu ale nebije srdíčko, které by vás donutilo se k jeho hrdinům vracet znovu a znovu. Mimoto si ale není moc na co si stěžovat, v rámci žánru tu nápaditější počin dlouho nebyl. (04.12.2012)

Je MacGuffin károvej kluk, nebo je zkárovanej kluk McDonagh? Něco o tvůrčím bloku, možné symbióze pacifismu a násilí ve filmu a okřídlené frázi, že nejlepší scénáře píše sám život. Meta meta omeleta. Jen je trošku zvláštní, že se opovrhuje hollywoodskými zvyklostmi a přitom když občas něco probleskne z jejich intencí, přináší to nebývalé grády.. (20.11.2014)