Sedm psychopatů

Trošku slabší tempo, ale postupně se vše zlepší. Příběh je originální a velmi zajímavý, k tomu nechybí špetka humoru. Colin Farrel v roli scénáristy neměl chybu a k tomu psychopat Sam Rockwell, který roli zahrál velmi kvalitně. Ostatní vedlejší role seděli také, takže s hereckými výkony nebyl žádný problém. Nebýt tedy utahanějšího děje, tak se není o čem bavit.. 8/10 = 83% (26.01.2013)

Ten tarantinovský styl mi zprvu neseděl a hrdinové mi přišli trochu moc okázalí lúzři. Ale jak se postavy a vztahy postupně prohlubovaly, z wannabe excentrické blbiny se začal stávat příběh se srdíčkem, hravý, překvapující, vtipný a dojemný. A s moc fajn herci, z nichž mě nejvíc bavil walkenující Walken. (19.03.2022)

S rozpočtom 15melkov bolo jasné, že takýto herecký ansámbel sa do tohto filme nehrnul kvôli vidine nejakého mega zárobku. Z tržieb sa niečo skásnuť dalo, ale tie na moje prekvapenie, podobne ako neprekonateľná pecka In Bruges, veľa vody nenamútili. Bežný divák teda buď stráca súdnosť alebo definitívne rezignoval na úroveň komerčného mainstreamu. Krízou to nebude, keďže sa zjavne držíme známeho výroku "Dajte ľuďom chlieb a hry, a budú spokojní" a lámeme rekordy v návštevnosti. Ostáva tak len dúfať, že môj čierny kôň a obľúbenec McDonagh nezanevrie na filmový priemysel a nezanevrú naňho ani štúdiá a investori. Pretože takéto potrhlé scenáristické skvosty, ktoré budú mať v budúcnosti tutovo prívlastok "kultová klasika", dnes už netočí hocikto. Veď postavy majú potenciál ako z filmov Tarantina, či Ritchieho. McDonagh má cit pre pointu a načasovanie a hlavne, no jediné, čo na čo nemá nos, je marketing a propagácia. 80%. (11.10.2013)

Ambicióznější, ale dle mého poněkud bezradnější počin, než V Bruggách. Všechny ty náznaky okolo tápání scénáristy, jak napsat film na který vlastně koukáte mě rozčilovaly. Mám mnohem radši čistou žánrovku, než gangsterku / feel good experiment. Přesto to stále bylo zajímavé, vtipné a bavilo mě to. Úvod s duem z Boardwalk Empire mě megapotěšil. (28.11.2012)

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)