Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Pevek2
    *****

    Jakmile nekdo natoci pribeh jinak, nez podle instantni kucharky Syda Fielda, tak hned maji vsichni potize s pribehem... Bonello zdanlive klouze po povrchu jednotlivych fragmentu, ale dohromady sklada fascinujici celek, ktery ma neuveritelne citelny styl. Jiste, je to cele estetsky film, ale je o modnim navrhari a mode a skryva se za nim prazdnota honby za slavou, krutost perfekcionisty i neuveritelna prace v salonu. Saint Laurent je okouzlujici ukazka, jak delat zivotopisne filmy a pritom ostrou linii vyznacovat tema.(23.11.2014)

  • Matty
    **

    Dlouho jsem se v kině tak netěšil, až film skončí. Na rovinu ale přiznávám, že mi možná jen unikla autorská koncepce. Žádnou se mi přesněji nepodařilo rozklíčovat. Když po sto minutách chronologického řazení epizod začnete bez patrné motivace přeskakovat v čase, opravdu to působí jako pseudo-sofistikovaný kompoziční naschvál. Jestli tou motivací měla být Laurentova drogami narušená schopnost vnímat realitu celistvě, z filmu to není zřejmé. Podobně nekoncepčně působí kombinování objektivního pozorovatelského odstupu, kdy sledujeme, jak Laurent někoho sleduje (podstatná část filmu), s audiovizuálním zprostředkováváním jeho subjektivních stavů vnímání (poněkud laciná hadí symbolika). S uvedeným souvisí různorodá míra odstupu, kterou si vyprávění od hlavní postavy a jejího životního stylu udržuje. Split-screenová montáž bouřlivých dějinných událostí na jedné straně plátna a Laurentových módních kolekcí na straně druhé vyznívá jízlivě, jako výsměch hrdinově snobské lhostejnosti k socio-politickému kontextu doby. Leitmotiv Laurentova bezvýchodného hledání „mondrianovské“ dokonalosti v životě i díle je oproti tomu rámován se vší melodramatickou vážností. Bonello s osamělým módním géniem soucítí, nedává nijak najevo ironický odstup a hlavní vyprávění (před epilogem) zakončuje Laurentovým triumfálním návratem na výsluní s módní přehlídkou nasnímanou pro dostatečnou názornost jako Mondrianův obraz. Distance od postavy, odůvodněna také mimořádným zájmem kamery o řeč lidského těla, a hrátky s chronologií jsou jen některými z prostředků, jimiž režisér dává najevo, že nechtěl natočit tradiční životopis, že mu šlo spíše o úvahu nad smyslem filmů, které se komplexní osobnosti snaží vměstnat do dobře čitelného dramatu s klasickým vývojovým obloukem a množstvím zjednodušujících charakteristik (Občan Kane totéž tématizoval právě svou labyrintickou strukturou). Některé definiční zkratky zazní v epilogu filmu v redakci Libération, jiné byly k vidění v nedávném Yves Saint Laurentovi (2014). Zatímco Lespertův film excentrického módního návrháře charakterizoval prostřednictvím sady výrazných rolí, Bonello škatulkování odmítá a Laurenta ukazuje jako unikavou bytost bez stálé substance, která se znovu rodí s každou novou kolekcí (alespoň tak jsem chápal významné záběry na sošku Buddhy). Podobně jako v Sorrentinově Božském se tváří tvář poslednímu záběru můžeme dohadovat, co vyjadřuje protagonistův provokativní úsměv, komu je ve skutečnosti určen a co se za ním skrývá (záběr zároveň vyvolává vzpomínku na úsměv jiného mladého muže se silnou fixací na matku, Normana Batese). Možná se usmívá právě nad marností naší snahy pochopit jej, proniknout pod opulentní, vždy elegantně nasvícený povrch. Bonello mě ale nedokázal přesvědčit, že si sama tato neproniknutelnost perfektně nadesignovaného světa skrývaných emocí zaslouží dvě a půl hodiny dlouhý, okázale nehybný a únavně monotónní film. 50%(24.11.2014)

  • Dudek

    Yves Saint Laurent byl nepochybně jednou z nejvýraznějších francouzských osobností dvacátého století. Nejenže formoval nový pohled na ženskou módu, ale zároveň ovlivňoval i pohled na ženy jako osobnosti. Bonello se ve svém snímku ale soustředí zejména na vykreslení Laurentova charakteru na vrcholu jeho tvůrčí formy. Záměrně vynechává Laurentovu minulost, její dopady na umělcův život však občas nechává diváka pocítit v jemných náznacích. Důvod je jasný, hlavní nosnou konstrukcí tohoto snímku není jasně zřetelný dramatický oblouk ale dichotomie mezi Laurentovým osobním (velmi otevřené sexuální scény, snové pasáže z nočního klubu a plachý Laurent) a pracovním životem (bílé místnost, naprostá pečlivost a sebevědomý Laurent), jeho vlastní nitro a všudypřítomná vyprázdněnost. Laurentův svět je představován v jakémsi vakuu, jako něco co existuje mimo realitu… Je to svět, kde platí vlastní pravidla, čas plyne svébytnou rychlostí, a který je okolím jen pramálo ovlivňován. Na tento fakt odkazuje například poměrně zdařilá úvodní montáž, ve které je prezentována Laurentova kolekce vedle významných světových konfliktů, které se odehrávaly ve stejné době. Tím kdo udržuje Laurentův svět v chodu, a kdo je jedinou spojnicí s realitou je Pierre Bergé, jenž řeší všechny ty nevznešené věci nutné k běžnému chodu společnosti. Po seznámení s Jacquesem de Bascherem dochází k větším otřesům v Laurentově životě, je kladen větší důraz na deprese a tvůrčí krizi, přičemž více prostoru získávají od reality ještě více odtržené scény a snové pasáže. Vyprávění je rozdrobenější a spíše se soustředí na kratší segmenty s pozdější návazností. Vyvrcholením je pak nepříliš funkční sestřih vrcholné Laurentovy přehlídky z roku 1976 se scénami z 21. století. U snímku z prostředí haute couture nepřekvapuje silný důraz na umělecké podtóny a je třeba uznat, že maličkosti jako Léa Seydoux jako spodobnění Amélie Matisse (z obrazu Madras Rouge), či rozdělení obrazu při závěrečné přehlídce jsou příjemnými pomrknutími. Nicméně snímek jako celek je příjemný na sledování jen v několika málo scénách. Jako celek není příliš prodivácky vystavěný, což se postupujícím dějem a propadáním Laurenta do stále větší osobnostní bezradnosti stupňuje.(22.11.2014)

  • galiea
    odpad!

    Utrpení. Čisté, nefalšované a hlavně nekonečné utrpení. Přiznávám, že jsem odešla po dvou hodinách filmu a i ty bylo pozdě, protože první záchvěvy ála "to je o ničem" a "nemohla bych dělat něco užitečnějšího" jsem měla už po patnácti minutách. Bohužel, ani kostýmy a vizuální stránka fimu to nevytáhly na jedinou hvězdičku. Dívat se 150 minut (!!!) na fetující trosku, chovající se jako mužský úd (abych se vyjádřila slušně) a další údy bez jakéhokoli příběhu či jediné postavy budící sympatie je pro mě nejhorší formou mučení. Jediný efekt je, že jsem získala totální antipatii ke značce YSL celkově a jejímu zakladateli zejména.(20.1.2015)

  • NeverEver
    **

    Proc se netoci filmy o nehandicapovanych (ci jinak zcela zdravych) hetrosexualnich hrdinech? Ze by takovy pribeh nebyl dost zajimavy pro filmove tvurce??? No, me by to urcite bavilo. Uz jsem trochu unavena z toho jak prim scenare hraje minoritni sexualni orientace nebo vazna nemoc, misto genialnich napadu a inspiraci - o ktere ja jako divak mam nejvetsi zajem. Proc vubec zacal s navrhovanim satu? Jak prisel na ty masle? Cim se inspiroval? Jak daval dohromady kolekce? Jak zacal vyrabet i kosmetiku a doplnky? A jak vytvarel parfemy? Bohuzel nic z toho se ve filmu nedozvim. Jedine co si z filmu odnasim, jsou sexualni eskapady, drogy, chlast a asi tri krabicky cigaret denne, ktere skoro zastinily opravdoveho modniho genia. Fascinace dokonalym telem, spojena s neustalym zpochybnovanim vlastniho talentu, je snad pro vsechny mistry modniho prumyslu spolecna, jenze o YSL nam toho film neprozradi vic. A to je skoda. Nemohu dat vic nez 2**. Nicmene smekam pred hereckymi vykony! PS. muze poslouzit jako super ucebni pomucka pro studenty francouzstiny.(15.2.2015)

  • - Gaspard Ulliel cvičil specifickou návrhářovu mluvu podle záznamů z Národního francouzského archivu. Musel také výrazně zhubnout. (TotalFilm.cz)

  • - Film o slavném návrháři chtěl dříve  točit i Gus Van Sant. Shodou okolností hlavní roli nabízel také Gaspardu Ullielovi, protože si všiml, že je herec Saint Laurentovi extrémně podobný. Z filmování ale sešlo a později dostal Ulliel stejnou šanci od Bertranda Bonella. (TotalFilm.cz)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace