Jak jsme hráli čáru

Viděno v původním slovensko-česko-maďarsko-německém znění. Krapet zklamání. A nejen kvůli srovnání s početným zástupem podobně tematicky laděných filmů. Pokud kamera zabírá čistě „dětský svět“, tak je vše v pořádku a film baví. Dětští představitelé působí přirozeně, děj kolem nich zajímavě, daří se budit opravdové emoce (především díky zásahům černogardistů). Jakmile se do toho ovšem začne míchat svět dospělých, spadá film do průměru. Přirozeně působí snad jen výborný Lasica (hlavní důvod, proč jsem se na film díval) a Malý (který má podobný typ rolí v malíku), zbytek tvoří spíš karikatury v křeči než opravdové postavy (nejhůř z toho možná překvapivě vycházejí Šafránková s Vetchým). Černobílé a tendenční vidění tehdejší doby je z Rukojemníka cítit bohužel příliš silně a ani retro styl opírající se o dětskou optiku pro to nemůže být omluvou, alespoň z mého pohledu ne. Nenudil jsem se a film byl místy moc fajn, ale kvůli výše zmíněným skutečnostem nemůžu snímku přiklepnout víc než lepší průměr, škoda. (04.11.2017)

Trošku mě mrzí, že tenhle film prošel kiny velmi nenápadně a než jsem ho stačil zaregistrovat byl fuč. Mrzí mě to z toho důvodu, že se jedná o skvělý kousek. Příběh, dialogy ani postavy nejsou vůbec vyhrocený, řeklo by se že nejsou filmový, ale v tom právě spočívá kouzlo filmu. Všechno to působí přirozeně a současně nežně, ale uvnitř filmu, v těch záběrech, v těch nenápadných pohledech či gestech (podání ruku, hození klobouku ) se skrývají velké emoce a silný okamžiky. Smekám před práci režiséra s dětskými herci, to je vždy velmi těžká disciplína a pan Nvota je zvládnul na výbornou, dospělí herci rovněž předvedli maximum ze svého talentu a o kameře pana Marka či hudbě pani Čekovské můžu mluvit stejně. Vynikajcí konec, jen podtrhnul velkou geniálnos tohoto malého snímku. Za sebe můžu říct, že tento opomíjený film klidně moh získat nějakýho toho lva, jenže to by jsme museli žít v zemi kde pozerství není norma. (28.05.2015)

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (25.08.2020)

„A PŘÍŠTĚ, AŽ BUDEŠ UTÍKAT, TAK SE PORAĎ SE MNOU…“ /// Sázka na vyzkoušený. Obecná škola, Pelíšky, Vyprávěj… retro kusy nejenže táhnou, ale není li scénárista úplnej debil, mají i vo čem vyprávět. Tenhle (snad to měl bejt) hořko-úsměvnej snímek ovšem nepřináší zhola nic novýho a spíš parazituje na dříve uvedenejch. Klukovský hry přebijou ty dospělácký a jediná silná scéna není natočená, ale ozvučená. Inu což, za málo peněz, přiměřeně muziky. 3* z nostalgie. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu založit oddíl komunistický mládeže. 2.) Vzpomínám, jak jsem zasněně hleděl „za kopečky“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (03.06.2015)

Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (14.06.2016)