Nonstop párty

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Najskôr k toľko diskutovanému stvárneniu Iana Curtisa. Myslím, že porovnávať po tejto stránke 24 Hour Party People s Control je absolútne irelevantné práve kvôli tomu, že zatiaľ čo cieľom Corbijna bolo ukázať divákovi, že Ian bol nielen obrovský umelec, ale že mal aj srdce, priblížiť jeho ľudskú stránku. Zamerať sa aj na osobnejšie aspekty nevyliečiteľne chorého pasívne agresívneho človeka, ktorý nedokázal prijať ako sám seba, tak aj kohokoľvek iného. Oproti tomu 24 Hour Party people je dokumentaristicky spracovaným obrazom toho, "ako to šlo". Coogan v roli Tonyho Wilsona exceluje a áno, páči sa mi aj výkon Seana Harrisa, pretože po zhliadnutí dokumentu o Joy Division (čo bolo až po mojej dogmatizácii Controlu :-) )som nadobudla predstavu Iana takéhoto, Iana zachmúreného, nahnevaného na celý svet, ponoreného do vlastnej hlavy z ktorej vychádzali brilantné texty. No nie sú to len JD, ktorí ma v tomto snímku upútali, samozrejme celkovo mi to sadlo a dobre známe punkové nášlapy spríjemnili deň. (01.08.2011)

Tak tohle je vážně film pro zasvěcené znalce brtské hudební scény. Já k nim nepatřím, takže můžu ocenit leda Stevea Coogana. Ale ten vážně stojí za to! Skvěle vyhmátl rétoriku tehdejších moderátorů BBC: nijak se netvářit a mluvit jako s plnými ústy mokrého toaletního papíru. Tohle uměli skvěle vystihnout Pythoni a možná není náhoda, že mi Nonstop párty nutkavě připomíná film Erica Idlea Rutles. 60% (04.11.2005)

Sebeironie hlavního hrdiny je kouzelná. Michael Winterbottom mi v tomhle filmu připomíná způsobem humoru Monty Pythony (pravda, v trochu netypickej poloze) tak často, až je to zarážející, ale zřejmě je to hlavně tím, že stejně jako oni vychází ve svých parodiích z prostředí televize BBC. Tenhle film ale neni jenom chytrá legrace (i když i to by samo o sobě stačilo na slušný hodnocení), ale i kronika britské hudební scény od poloviny sedmdesátých do začátku devadesátých let. Všechny kapely, kterým film vzdává často dost svéráznou poctu (Sex Pistols, Joy Division a New Order, Happy Mondays...), zní naprosto skvěle, kombinace dokumentárních a hraných záběrů je nápaditá, vkusná a povedená, hereckej výkon Steve Coogana naprosto fenomenální (co na to asi skutečnej Tony Wilson?). Když máte na vybranou mezi skutečností a legendou, vyberte si legendu. Obzvlášť tehdy, je-li tak neodolatelná jako 24 Hour Party People. A dokonce i v případě, že vám jména zmiňovaných kapel vůbec nic neříkají, protože díky tomuhle filmu máte docela velkou šanci, že si je zamilujete. (17.11.2006)

Hodně, ale opravdu hodně zábavnej náhled na hlavní město dobré muziky- Manchester (už vím, kde jsem se měl narodit). Přestože mám své punkové období už docela dávno za sebou a kromě i zde zmíněných Sex Pistols bych si kapely typu Buzzcocks, The Damned, Chelsea nebo Siouxsie and the Banshees pustil jen stěží, má tahle hudební stránka věci něco do sebe. Každopádně Joy Division (a jejich pohrobci New Order), kteří tu jsou zobrazení jako stěžejní kapela oné doby, to už je jiná písnička. Film táhne především postava Tony Wilsona, kterou tak brilantně zahrál Steve Coogan, z hereckého ansáblu potěší ještě Sean Harris jako leader Joy Division Ian Curtis a taky Simon Pegg v punkerském účesu. Zajímavej, navíc docela edukativní snímek zobrazující vlivná léta co se hudby z UK týče. (16.09.2013)