Nonstop párty

Tak tohle je vážně film pro zasvěcené znalce brtské hudební scény. Já k nim nepatřím, takže můžu ocenit leda Stevea Coogana. Ale ten vážně stojí za to! Skvěle vyhmátl rétoriku tehdejších moderátorů BBC: nijak se netvářit a mluvit jako s plnými ústy mokrého toaletního papíru. Tohle uměli skvěle vystihnout Pythoni a možná není náhoda, že mi Nonstop párty nutkavě připomíná film Erica Idlea Rutles. 60% (04.11.2005)

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Běhá vám mráz po zádech při Joy Division? Ujíždíte i po letech na Siouxsie and the Banshees? Fandíte New Order? Asociuje se vám při slovu "tarantule" něco víc než jen pavouk? Taky jste před léty "přitrouble" ;o) poskakovali při Happy Mondays? A v neposlední řadě: oslovila Vás rave-kultura? No, pak NONSTOP PÁRTY je pro vás přímo "povinnou četbou". Skvěle odvedené dílko, které poučí i pobaví. Dokumentární ráz tomuto filmu moc sluší. Scény, kdy Tony Wilson "vyskakuje" z proudu děje a z aktéra událostí se mění v samotného vypravěče, byly fakticky cool. Skvělé historky, Tonyho citáty, legendy z undergroundu i pravdivé příběhy/střípky - to vše dělá z NONSTOP PÁRTY výbornou jízdu a poutavou učebnici historie jedné z výrazných odnoží moderní hudby. (25.11.2004)

Neotřelý mix dokumentu, koncertu, hudebního dramatu a parodie, který ve výsledku (překvapivě) funguje takřka bezchybně. Autoři by sice k podrobnějšímu zmapování potřebovali dvakrát tak delší stopáž, v rámci jakési zkratky však Nonstop párty zprostředkovává zásadní události manchesterské scény se správnou porcí pocty i nadhledu. Když se k tomu přidá takřka bezchybné herecké obsazení (snad jen ten představitel Iana Curtise byl oproti kolegovi z Control totálně prkený) v čele s dokonalým Stevem Cooganem, není pro fanouška hudebního filmu a britské kinematografie co řešit. Závěrečné "zjevení" je jen poslední vychytanou třešničkou. P.S.: snad v žádném jiném filmu co si pamatuju nebylo narušování "filmové reality" tak moc ku prospěchu filmu samotného. 85 % (13.10.2010)

Úžasný Steve Coogan si mě získal jako Tristram Shandy. V 24 Hour Party People zase sqěle zahrál Tonyho Wilsona. Celá poetika a občas absurdní a dokonale britsky chladný humor hodně připomíná Monty Pythons. To,že jsem některá jména kapel a hudeníků neznala, vůbec nevadilo. Každopádně Joy Division, New Order nebo Happy Mondays zná snad každý,kdo se o hudbu alespoň trošku zajímá. Atmosféru Manchesteru a jeho kultovní klubové scény film vystihl dokonale. (28.07.2008)