Panna a netvor

K tomuto snímku jsem si našla cestu až jako dospělá, když jsem byla malá copatá, nelíbil se mi, připadal mi příliš strašidelný a nesmírně krutý.. Dnešníma očima to vnímám už trochu jinak, umím si v tom najít to, co je i pro mě, co dokážu prožít a procítit.. Zdena Studenková a Vlastimil Harapes jsou hezký filmový pár (na chvíli), ty sestry Jana Brejchová a Zuzana Kocúriková jsou ohromné dračice, no a pana Vosky je mi vždycky líto celý film.. Za zmínku stojí nepochybně působivá hudba Petra Hapky, která je v samotném závěru nádherná.. (25.12.2023)

Panna a netvor nie je žiadna rozprávka, kdeže. Žiadne "bol raz jeden/jedna/jedno..." sa nekoná. Juraj Herz si z komunistov jednoducho vystrelil a pod zámienkou rozprávky nakrútil jedinečný film, kde sa ušľachtilá empírová štylizácia ponára do neobyčajne pochmúrnych a zlovestných tieňov. Je to film pre dospelých, ktorí si dokážu vychutnať archetypálnu story podrobenú neúprosnej interpretácii prostredníctvom morbídne, naturalisticky a iracionálne orientovanej imaginácie. Dieťa - pokiaľ vôbec prežije záverečné sekundy openingu s brutálnym mordom v najklasickejšom štýle slasher hororu - ťažko ocení fascinujúcu atmosféru zmocňujúcu sa diváka ako biblický Leviathan. Ľúbostný cit je nazeraný z tých najmučivejších stránok (milostné lôžko sa stáva smrteľnou pascou - podivní démoni spúšťajú baldachýn ako veko rakvy) a erotická symbolika je až bezočivá (postava milenca je spolovice vtákom :-) Morbídna hororová nádhera číha na každom kroku - mŕtvola v lese, bahenná sopka na nádvorí, obrazy hrôzy pod vrstvou prachu. Sakrálne patetická hudba Petra Hapku podčiarkuje nevšedný majestát tohto diela. Ortodoxne kultová záležitosť, no scénu s laňou Jurajovi nikdy neodpustím. PS: Hoci netvorova maska je produktom spontánnej invencie, veľmi podobné vtáčie monštrá vidieť na obrazoch niektorých nizozemských manieristov (Frans Floris, Crispin van der Broek, David Teniers, Maarten de Vos či Frans Francken), kde obývajú desivé svety posledných súdov, zvrhnutí padlých anjelov a pokušení sv. Antona. (26.05.2007)

Ve své podstatě je to vlastně krásnej a silnej film který ve všem důležitém a nosném funguje a pevně drží. Jednotlivé charaktery jsou přesně načrtnuté. Napětí mezi pannou a netvorem je intenzivní a hluboké. Atmosféra je těžká, temná a až surrealistická. Veškeré nešikovné momenty řeší Herz zručně pomoci jakési stylstické zkratky. Kamera je parádní.... Pět nedám asi jen proto, že Hapka sice odvedl hezkou práci ale všehovšudy jde snad jen o dva motivy které se do zblbnutí střídají a opakují-což mi časem trochu lezlo na nervy.. A taky bych si dovedl osobně představit, že by se v té surrealistické snovosti dalo dost přitlačit na pilu... Jinak ale překvapivě kvalitní a silný film. (12.04.2015)

Už název, evokující můj strastiplný životní úděl a vlastně rutinu ( Ne, pannou se necítím), jasně vypovídá, že se bude jednat, buď o v dnešní době běžný scénář ke špatně zapíchanému pornu a nebo ...co to melu, vždyť je to na ČÉTÉ, takže tam se mnou maximálně vyjebou vypitchenou Marcelkou Augustojc, tedy jedná se o jedinou možnou alternativu a to tu, která mě dodnes donutí se odpoledne v tramvaji pomočit. Traumatizující, hororová, brutálně deprimující pohádka pro starší a pokročilé, i když kdejaký drzý harant by ji měl povinně sledovat v trestu. Hapkova muzika, panoptikum zjevů, temnota...no, já se tenkrát jako čerstvý padesátník opravdu bál, dnešní degenerace se jistě pochčije smíchy při čtení mých rozklepaných, gerontích názorů, ale dost možná jen proto, že od věčného vysedávání u komjůtru mají oslabené svěrače. Takže urine jsme si probrali a vraťme se k filmovému kusu, dovolím si mu vytknout ještě jednu maličkost, tou trivialitou je obsazení Vlastíka Fenky, neboť, pokud si dal tvůrce tolik práce s tím, že nechal Zobana namluvit někým jiným, pak se tento transexuální baletka nemusel na konci ani zjevovat....panna v té době již jistě stejně nebyl a tudíž to postrádalo jakýkoliv sysel, neboť název díla se mohl snadno přejmenovat, sám ze zkušeností vím, že trvání na čemkoliv panenském je bláhovost, snad jen s výjimkou olivového oleje. No, Herz býval kabrňák. (05.07.2013)

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý. (05.05.2008)