Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Řekl bych, že jde o nejlepší film režisérské dvojice Kadár a Klos. Syrový realistický válečný snímek, který nezapře silnou autobiografickou literární předlohu Ladislava Mňačka. Silný příběh plus realistické plnokrevné postavy jsou hlavními přednostmi tohoto filmu. Narozdíl od většiny produkce z doby reálného socialismu není prvoplánově heroický a podává své hrdiny se všemi jejich nectnostmi a selháními. Nebojí se ani v některých případech zlidštit nepřítele nebo v podobě dvou zběhů, kteří se přidají k partyzánům, ukázat, že za války nebylo nic jednoznačné. Celkový dojem: 95 %. ()
...na tú dobu netradične dlhý film,ktorý sice má klad v tom,že sa snažil o väčšiu reálnosť zobrazovaného,ale na druhej strane pomerne neprehladný a to nespôsobila len dlžka filmu,ale neustále návráty do minulosti -opakovane do bezvedomia prelínanie súčasnosti a minulosti........ až do nezrozumitelnosti. Mnohé nedopovedané,nezodpovedané a koniec hmlistý. moja zaujímavosť: Filmovanie prebiehalo v Gottwaldove a Beskydách. (dyfur) ()
Na dobu vzniku velice odvážné ztvárnění skrytější strany války. Však za něj také autoři nedošli hned ocenění. Němci střílející Němce, cena lidského života prakticky žádná, vina a trest... Postavy se chovají jako lidé a ani hrdinové nemusejí mít lehké spaní. Hodně těžká deprese, o to horší, že podle skutečných událostí. ()
Subjektivně na silné čtyři, objektivně, když jsem si to v hlavě zrekapituloval, plná palba. Moje druhé setkání s dvojicí Kadár/Klos a podruhé je z toho hutný válečný film, tentokrát ne psychologický jako špičkový Obchod na korze, ale vyloženě válečný se vším všudy - střílení zajatců, řežba s nacisty, partyzáni, věšení a upalování civilistů. Obsahové hledisko tedy za jedna a i technicky je to excelentně natočené - flashbacky, neuzavřený konec a perfektní příběh. Tohle je za mě film do žebříčku a ne ty utahané, ukecané a nicneříkající škváry, kterých je to tu plné. Za mě nejlepší válečný film, jaký jsme kdy natočili a na svou dobu to musela být nepředstavitelná brutalita. 100% ()
,,My si tady hrajeme s kdejakou rýmou a s takovými případy, jako jste vy, a zatím... Stopadesát tisíc mrtvých." Asi jeden z najpůsobivějších československých válečných filmů. Značný podíl na kvalitách nese osobitá forma vyprávění, kde se veškeré scény z války odehrávají v retrospektivách coby vzpomínky a sny hlavního hrdiny - pacienta s postřelenou nohou. Dochází zde tak nejen k pozoruhodné filmařině, podpořené excelentní kamerou, ale i zajímavých konfrontací událostí, např. radostní euforie nad postřílením velké skupiny nacistů verzus radost nad pocitěním prstů na raněné noze. Jako nejsilnější konfrontaci v tomto směru zmiňuju pak vzpomínku na vypálení paseky verzus zprávu z novin o atomové bombě v Hirošimě. Film navzdory nadprůměrné délce snad nemá výrazněji slabšího místa, neustále napíná diváka postupným vyplňováním příběhu, z nějž už známe současnost a útržky z minulosti a i ten kousek místního patosu popři všem hravě ztratí. Snímkem vládnou vynikající herecké výkony všech zúčastněných v komorních i "akčních" scénách, z nichž se vedle Jana Kačera oplatí zmínit Martina Růžka v roli doktora a málo známou, předčasně zesnulou slovensku Evu Polákovou, která ztvárnila hlavní ženskou postavu rozporuplné Marty. Jednou z nezapomenutelných scén byla ta, kdy Marta plná sebavědomí si přichází sama uprostřed přepadení nacistů zastřelit "svého" generála. (90%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) ()
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Jan Kačer (Pavel) prohlásil: „Natáčelo se to 132 dní a já měl doma rodinu, v Ostravě celý den zkoušel, o půlnoci sedl na vlak, dojel do Prahy, tam stálo auto a odvezlo mě do Liberce, kde se točily Beskydy, ačkoliv za Ostravou byly ty opravdové. Ale pan kameraman měl v Krkonoších chatu, a tak se točilo tam. Já ten film z duše nenáviděl. Pak se stal zázrak, že byl poslán do Moskvy, a já jel poprvé v životě na festival.“ (farfalla)
- Přibližně v čase 07:15, kdy ve snu honí Pavel (Jan Kačer) v domě Engelchena, je vidět na závěsu stín člověka s kamerou na rameni. (Globus_Jirka)
Reklama