Smrt si říká Engelchen

...na tú dobu netradične dlhý film,ktorý sice má klad v tom,že sa snažil o väčšiu reálnosť zobrazovaného,ale na druhej strane pomerne neprehladný a to nespôsobila len dlžka filmu,ale neustále návráty do minulosti -opakovane do bezvedomia prelínanie súčasnosti a minulosti........ až do nezrozumitelnosti. Mnohé nedopovedané,nezodpovedané a koniec hmlistý. moja zaujímavosť: Filmovanie prebiehalo v Gottwaldove a Beskydách. (dyfur) (30.12.2013)

Neuveritelne sugestivni filmove dilo. Knihu v durazech na kladeni moralnich dilemat a odvracene strany odboje sice nedostihuje, (trosku vic zamazanych a hladovych partyzanu by ji take neskodilo) ale i tak diky skvele rezii, hercum a hudbe stavi ladku valecneho filmu hodne vysoko ... nad jine vysoko. Jen tak mimochodem sestricka v nemocnici je v knize mladicka blondyna, neni radova a partyzan Pavel (sympaticky stydlivy intos) ji ve finale zbali. (04.08.2008)

Tento Mňačkov asi najznámejší román bol na škole samozrejme povinnosťou, aj keď som si z neho už veľa nepamätal. Vlastne iba to, že sa jednalo o román s vojnovou a partizánskou tématikou. Film na mňa pôsobil trochu nekomplexne, flashbackov bolo mrte, spolu vytvárali až 3 línie príbehu. Po režisérskej stránke určite nevšedné dielo. Privítal by som však o tretinu kratšiu stopáž. Na záver mala poznámka: Vlado Müller má tak skvelý a svojský hlas a oni ho predabujú. Ťažko pochopiteľné. (10.11.2015)

Výborný pochmurný film o posledních měsících druhé světové války z partyzánské oblasti. I přes stáří filmu překvapí stále svěží forma - "jiná" kamera a typicky dokonalá podbarvující hudba (od nejlepšího českého filmového skladatele Zdeňka Lišky) vtiskly filmu zvláštní náladu a styl, pro kterou si film zapamatujete. (07.04.2009)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)