U brány věčnosti

Julian Schnabel opět nezklamal. Co film, to nádherně hluboký vhled do duše člověka. Někteří tu reflektují, že Willem Dafoe věkem neodpovídá tomu Vincentovu... Je to ale to nejpodstatnější? Myslím, že právě v jeho podání je van Gogh velmi uvěřitelný... naopak jako by s ním Dafoe omládl... Kromě velmi působivé kamery, která ve Schnabelových filmech vždy hraje podstatnou roli, je tu i podmanivá minimalistická hudební kulisa, která celkově umocňěje výsledný dojem... Film jsem nějakou dobu odkládala. Vlastně mě k jeho konečnému zhlédnutí ponoukla až jedna z van Goghových reprodukcí, co se mi dnes zatoulala na net... K létu patří Vincentova žlutá jako nic jiného... (11.07.2022)

Další typicky přeumělkovaná verze příběhu Vincenta van Gogha, kde sice musím uznat, že Willem Dafoe se do hlavní role hodil naprosto perfektně, ale celkově se opět jedná o dalšího zástupce filmů, který přehnaně tlačí na uměleckou linku. Scénáristé se evidentně tolik nepředřeli a není čeho by se dalo chytit. Rozhodně se nejedná o film pro masy a já osobně jsem se s ním do nálady netrefil. Pár let zpátky Loving Vincent naproti tomu nabídlo neskutečný vizuál ve formě rozpohybovaného plátna ve stylu výše zmíněného známého malíře. (25.02.2019)

Člověk, příroda, věčnost. Procítěný, vizuálně i scénáristicky promyšlený portrét umělcě, z hloubky temnoty prožívajícího paprsky světla. Psychické stavy, ať již úzkosti nebo poetického snění, Schnabel zručně a pro diváka srozumitelně vyjadřuje souhrou všech základních filmařských prostředků které má k dispozici. Umělec, který žije jenom pro malování, uspokojivě zodpovídá přesně ty existenciální otázky, které vás v kontextu s tajemnou historickou osobností jeho jména zajímají. Všechny odstíny jeho nálad a myšlenkových pochodů jsou řečeny nebo naznačeny v mozaice s vyzrálou tematickou komplexností, příslušnou věci znalému režisérovi. A filmu odevzdanému, podnět chápajícímu Willemu Dafoeovi. Zde si i největší evropské hvězdy rády zahráli za catering. Malá filmová klasika. (08.04.2019)

Zajímavě natočený pohled do života pomateného umělce. At Eternity's Gate se daleko víc ponořuje do duše a děl malíře než třeba Pollock (2000) od Eda Harrise. Režisér Schnabel a kameraman Delhomme dokázali snad každý záběr natočit, tak aby z něj mohl vzniknout samostatný obraz. Po zhlédnutí filmu se určitě každý snadno ponoří do Van Goghových děl. Schnabelův Basquiat (1996) určitě také stojí za zkoušku. (05.02.2019)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)