Božská Ema

Československý životopisný film o naší nejslavnější operní zpěvačce a vlastence, kterou ve své životní roli skvěle ztvárnila půvabná B. Turzonovová. Po návratu mezinárodní pěvecké hvězdy do vlasti v roce 1916, pro něhož si nezvolila zrovna vhodnou dobu, začíná vlna persekucí na její osobu, neboť se stala podezřelou ze špionáže a také se vřele staví za českou otázku. Je internována na svém zámečku ve Stráži nad Nažárkou a tam pečlivě hlídána. Když nedostane svolení vystupovat v Národním divadle, rozhodne se pro veřejná vystoupení pro obyčejné lidi na náměstích a v přírodě, přičemž do repetoáru zařadí pouze české skladby v čele s Kde domov můj. Film vznikal ve složitých podmínkách a byl nakonec uložen do trezoru, neboť lidé dokázali najít paralelu v útisku za Rakouského císařství a v tehdejší době. Výborný životopisný film s řadou kvalitních hereckých výkonů, z nichž si tentokrát dovolím vyzdvihnout pouze hlavní hrdinku. (28.05.2012)

Lehce patetická politická paralela. Jenom dvě poznámky. 1) Vždycky jsem si myslel, že národnostní patos je typický jen pro americké filmy. 2) Film patrně reflektuje i dobu svého vzniku v jednání již nepříliš důsledné rakouské policie - podobnost s československou státní bezpečností je dost patrná. (29.07.2011)

Na mne je to celé takové moc školometské, neživotné. Turzonovová je tu pěkná, o to nic, ale je to trochu málo na to, aby mě ten film bavil. A to mám přitom tohle období začátku 20. století fakt rád. Kromě toho teda musím říct, že se mi to zpívání moc nelíbilo, což je u filmu o zpěvačce taky docela blbý. (06.01.2019)

Scénář je typický Mahlerův, moralizování a vytváření alegorií (kterým samozřejmě v dobovém kontextu rozumím, ale obecně nejsem jejich velkým zastáncem) je někdy dosti literátské (nikoliv literární), herecké pojetí řady postav (včetně Emy zahrané Turzonovové) mi přijde příliš suchopárné (pořád jsem si říkal, na přelomu 50. a 60. let by Krejčík byl mistrovský ve výběru herců a jejich vedení, škoda, že nebyl podobně laděný snímek natočen dříve) s výjimkou J. Kukury (dabovaného R. Brzobohatým). Jeho operně romantická postava k heroině patří jako protipól a výtvarně stylizované árie s Ondříčkovou kamerou v duchu secese a neoromantismu pro mě představují vrcholné části filmu - kdyby rámování do opery nebylo jen v náčrtu, bylo intenzivnější a byl by tak natočen celý snímek, byl bych mnohem spojenější. Jinak mi velmi konvenuje antimilitarismus snímku. (07.07.2011)

Obecně filmy o opeře a jejích tvůrcích nepatří k nejpovedenějším, hlavně když chtějí autoři příliš poučovat. (Výjimkou třeba seriály o Verdim či Berliozovi). A film o Emě Destinové. Turzonovová byla překvapivě distingovanou představitelkou, i ten zpěv se jí dal věřit. Bylo to mimořádně dobře skloubeno, a Beňačková nazpívala a party ještě dostatečně mladá a tudíž s ještě skvostným hlase. Co naplat, i operní divy stárnou. Žena, kterou miloval celý svět, a která se doma dočkala jen ústrků a překážek. Vezměte si, že v Národním divadle v Praze pro ni nikdy neměli stálé angažmá, jen hostování. Pro ženu, která zpívala v MET po carusově boku! My Češi si fakt nevážíme vlastních hvězd, až když nám je ukáže svět, Pecková by mohla vyprávět. Jeden z filmů, které je těžké slovně hodnotit, je nutné se dívat – a poslouchat. (18.06.2008)