Pomsta

New french extremity meets #MeToo. Celovečerní debut režisérky Coralie Fargeat, francouzský revenge flick 'Pomsta', je velmi kuriózní odpovědí na třetí vlnu feminismu a zároveň velmi brutální parafrází na téma znásilnění i ženské emancipace. Divák tak sleduje, jak se v cestě za vendetou z křehké naivní slečinky - jíž ztvárnila bývalá italská modelka Matilda Lutz - stává pomstychtivá lovkyně, která nemá s muži sebemenší slitování. Je to sice extrémně bizarní gore žánrovka, ale extrémně zábavná gore žánrovka, která hravě experimentuje s formou a stylem. (06.12.2021)

Pomsta je sice stylizovaný exploatační film, ale především chytrá aktualizace rape and revenge pro jednadvacáté století. Největší přínos se skrývá v promyšlené scéně znásilnění, která je vystavěna úplně jinak, než jsme zvyklí. Přesouvá totiž pozornost od samotného aktu k muži, který situaci nečinně přihlíží a poté odchází. To je zásadní rozdíl oproti žánrovým kolegům. Takové Plivu na tvůj hrob diváka vysloveně „zve k účasti“. Sedmdesátková klasika toho docílí promyšleným stylem – časté detaily na tvář oběti, absence nediegetické hudby – a brutální třicetiminutovou (!!) scénou skupinového zneužití a mučení. Předlouhé sledování budí nepříjemný pocit, že na sexuálním násilí nějak participujeme. Legitimizujeme ho pohledem. V Pomstě však není tak děsivý exploatační přístup ke znásilnění, jako spíš společenský rozměr kořenící ve způsobu, jakým muži odmítají respektovat hranice. Ke znásilnění vede iluze mužské nadřazenosti, neschopnost akceptovat odmítnutí, ale také pasivita jiného muže, která zločin umožňuje. Proto není nutné ho sledovat přímo, zprostředkovaný pohled pasivního muže je podobně děsivý (ne-li děsivější). Divák tak ve zbytku filmu vidí (brutální) vyrovnávání účtů s toxickou maskulinitou a proměnu genderové dynamiky. Stylizované násilí přichází jako trest. A právě v tom nacházím největší přínos Pomsty ve vztahu k rape and revenge filmům obecně. Francouzská exploatace velice obratně komunikuje s tématy objektivizace žen a sexuálního obtěžování. // Zajímavá je také změna perspektivy po první třetině, která je nejviditelnější v práci s velkými detaily. Prvních třicet minut (před znásilněním) přebírá film perspektivu mužů – na ženu nahlížíme jako na objekt a skrze množství detailů prozkoumáváme její tělo. Při znásilnění se situace obrací, v detailech sledujeme pouze odpudivé věci – otevřené rány, slintající ústa nebo špinavá těla. Od zlomového momentu vystřízlivíme z fetišizujícího pohledu mužů a přebíráme perspektivu dívky. // Hravá je i nekompromisní tělesnost. Tahání střepů z otevřených ran a vyvalené vnitřnosti po výstřelu dokazují, že se debutující Coralie Fargeat dobře orientuje v tradici New French Extremity. V některých momentech dá vzpomenout na High Tension nebo Mučedníky. // Existuje poměrně dost filmů, které koncept rape and revenge definují (Plivu na tvůj hrob, Poslední dům nalevo, Thriller, Ms. 45), exploatují (Plivu na váš hrob 2) a upravují podle lokálních pravidel (Female Prisoner #701, Red to Kill), ale konečně tu máme jeden, který ho zajímavě aktualizuje. (07.08.2018)

4 hvězdy tak trochu z hladu, leč nadšeně. Jádro Rape&Revenge se za ta léta nezměnilo, jen násilníci už nejsou degenerovaní vidláci, ale degenerovaní, zajištěný bohatý měšťáci s rodinama. Hlavní parchant pak je katalogovej hezoun s vypracovaným tělem a takovou prdelí na bradě, že by se Ben Affleck rozplakal v koutě jak malá holčička. Není již třeba, aby se na tý nádheře vystřídalo celý stádo zvěře ((c) Řezník), ale jenom jeden hňup, kdy ten další je vinen tím, že se rozhodne znásilnění ignorovat a ten třetí tím, že se snaží situaci zahladit. Děvče však na mimosoudní vyrovnání zvysoka a vybere si cestu podstatně bolestivější, ale s o to větší katarzí. Úvodní zpruzelost z očividně nízkého bodycountu vyrovnává sadistická radost z každého zabití. Postavy mají v sobě desítky litrů krve, kterou chlístají na počkání. Zatímco v obvyklých filmech je průstřel ramena prakticky uzívanou záležitostí, kde se sotva natrhne košile, tady taková střelná rána vybleje dobrých osm litrů hemoglobinu a tím není rozhodně osud nešťastníka uzavřen. Vyndavání střepu z nohy musí být parádní kolektivní kino zážitek, obíhačka s brokovnicí po zakrvácené vile je skutečně to co od thrilleru očekávám a maskéři se na všemožných poraněních taky vyřádili. Nicméně uznávám, že těch 108 minut fakt nebylo třeba a film se často vykroutí z určitých situací hodně srandovním způsobem. Nicméně mstitelka s vypáleným fénixem na břiše z plechovky od mexickýho piva. To si dám kurva líbit. PS: potěší takové drobné pomrknutí směrem ke Kenu Russellovi. (31.07.2018)

Film, na nějž skoro nelze jít do kina, aniž by člověku už předem nebylo vyzrazeno vše podstatné (už samotný titul je značně spoileroidní, o traileru a anotaci ani nemluvě). Nejenom kvůli tomu mi to bohužel přišlo hodně předvídatelné - po pár minutách mi bylo v podstatě jasné, jak to celé dopadne (byť jsem nečekal, v jak moc krvavá jatka se to skutečně zvrhne). Předvídatelný děj mi přesto nebránil v tom, abych si film maximálně užil - naprosto mě dostal jeho výborný soundtrack a nádherná barevnost (některé záběry jsou úchvatné, jako např. noční jezdec na motorce zabíraný zepředu; samotný plakát mi naopak vizuálně přijde dost slabý, a nápadně mi připomíná plakát jiného francouzského snímku ze stejného roku - Ava). Souhlasím tedy s názorem, že zde byla forma upřednostněna před obsahem, ale možná mám právě takové filmy rád. Skvělí jsou i herci a lokace, a celkově mi to prostě přišlo jako příjemné filmové překvapení z francouzských končin. Věrohodnost zde sice dostává hodně na frak, ale kupodivu mi to zde moc nevadilo - už pro všechny ty záběry na skvostnou prdelku herečky v hlavní roli. UPDATE 17. 6. 2018 - Film se mi líbil na i podruhé, byť už to přece jen nebylo ono, když člověk u všeho ví předem, jak to dopadne. Co mě ale doslova zarazilo, byla ta kolosální nevěrohodnost, kterou je celý film prostoupen - napoprvé jsem ji sice také zaregistroval, ale teprve napodruhé mi došlo, jak moc zde scénář ignoruje jakoukoli uvěřitelnost - lidé zde přežívají zranění, která jsou jen těžko slučitelná se životem, a hlavní hrdinka zde celkově vystupuje jako někdo, vedle koho se Chuck Norris krčí jako slabý amatér, což je sice zábavné, ale opět jen těžko uvěřitelné. Spolu se značnou krvavostí snímku to považuji za hlavní důvod nízkého hodnocení, které si zde film vysloužil, což je podle mě škoda. (20.04.2018)

Sme dávno v dobe kinematografie, kedy nie je dôležité čo, pretože všetko tu už bolo, ale najmä ako. A práve preto ma vôbec priamočiarosť Pomsty vôbec neuráža a mohol som sa aspoň sústrediť na detaily a najmä perfektne zvolené prostredie. Francúzi si tak nakrútili moderný western s cool ženskou hrdinkou a klasickými tupcami, ktorí sa tak môžu výraznejšie prejavovať iba násilím. Okrem toho nešťastného jablka, ktoré je už tak nudným symbolom, že ma už ani nebaví jesť toto ovocie, sú ale tie ostatné pre rozprávanie zvolené vhodne, napríklad "falický" konár ako príčina zranenia . Svojim spôsobom tu Fargeat vyjadruje podobnú podporu ženskej revolte v čistej žánrovke ako Besson v Lucy. (13.05.2018)