Nastala chyba při přehrávání videa.
  • mchnk
    *****

    Takový bonusový disk k Tomanovi, čímž projevuji filmu tu největší poklonu, neb po stránce tvůrčí jsou na stejné úrovni. Stručné, jasné scény a právě proto velmi silné. Mrazivé, ale dokonalé vykreslení nastupující doby v kontrastu s přirozenou touhou po vítězství i silné romanci, jež z celkově silného příběhu nijak nevybočuje žádným naivním, zaláskovaným klišé, nýbrž vynikajícím způsobem zapadá do ostatních odvyprávěných osudů, kterých je zde několik. Vše se skvěle stupňuje do těsnější a těsnější atmosféry, v níž není pro morálně zdatné lidi, kteří se nebojí vlastního svědomí, žádné místo a v níž je naše nádherná státní hymna přehlušována dusotem vojenských bot a duněním tanků z východu. Závěrečné titulky jsou možná ta největší ledová sprcha..."Holario!". [Kino Citadela - Litvínov].(4.11.2018)

  • Enšpígl
    **

    Já bych strašně rád dal filmu víc, protože je to další nádherný český příběh, tentokrát o našich basketbalistech, o kterým jsem neměl ani šajnu a rozumím tomu, že tvůrci chtěli ukázat, jak těžký to měli obecně naši sportovci v dobách, kdy tady vládli hnědý nebo rudý svině. Problém je však ve scénáři, především naprosto tragicky napsaný postavy, já po skončená filmu vůbec nevěděl s kým mám tu čest. Vždyt když už bylo něco co začalo najíždět na charktery postav, dialogy, scény..střih a byl jsem úplně jinde. Jako takhle se to přece nedá dělat, spolehát se na tradičně skvělou kameru Vládi Smutnýho a nechat film ovonět retrem v každým záběru. Chtělo silnější dialogy a hlavně scénarisickýho profíka, protože jak je velký časový úsek na příběh není to prdel ani pro Steven Zailliana natož pro Kubu Bažanta.(25.10.2018)

  • kajas
    ***

    Na premiéru tohoto snímku jsem se velmi těšila hned z několika důvodů. Režiséra Špačka si cením nejen za jeho filmovou, ale i seriálovou tvorbu (loňský "Svět pod hlavou" byl opravdu úkaz, v pozitivním slova smyslu). Na scénáři k jeho nejnovějšímu dílu navíc pracoval můj oblíbený vyučující. Věděla jsem, že natáčení předcházelo několik let tvrdé práce (pánové Bažant a Závozda mimo jiné vydali kroniku československého basketbalu - knihu "Nebáli se své odvahy"). Na úvod tedy musím podotknout, že za výsledek se nikdo ze zúčastněných rozhodně nemusí stydět. Díky štědrému rozpočtu je radost sledovat bohatou výpravu (večírky na americké ambasádě nebo autentické prostředí basketbalových mistrovství) a dobové kostýmy. Pan Smutný s kamerou čaruje tak, jak to umí jen on. Hereckým výkonům nelze nic vytknout. Zkušení Ondřej Malý, Alena Mihulová nebo pan Hartl (tomu bych přála i nějaké ocenění) odehráli svůj standard, mile překvapily neokoukané mladé tváře, především Filip Březina (ten mě zaujal už malinkou rolí v Hřebejkově „Zahradnictví“, doufám, že bude obsazován častěji). ALE. Největším problémem je bohužel právě scénář. Hlavně první polovina filmu je plná scén, které příběh nikam neposouvají a které v kombinaci s nedostatkem dialogů mezi postavami dokáží diváka pěkně zmást. S kamarádkou jsme si po projekci říkaly: „Vždyť se tam skoro vůbec nemluvilo!“ Jakmile se vyprávění přehoupne do roku 1948, situace se trošičku zlepší (přibyde mrazivě vtipných momentů: „Musíte vzít do týmu aspoň dva dělníky.“ „Ale my chceme vyhrát.“), přesto jsem z celkového výsledku trochu na rozpacích a neskrývám mírné zklamání.(3.11.2018)

  • Stegman
    **

    Ten závěr mohl být TÁÁÁK dobrý! Mohl napravit dojem z celé té nevýrazné předchozí hodiny... SPOILER: ale to nééé, ono se najede na klasicky české bolestínství. Trenér (O.Malý) jim přece mohl vmést do tváře "všichni jste věděli, co podepisujete, ale jen jste to alibisticky shazovali!". Místo toho se ten trenér provinile(?!) a "zrádcovsky" vytratí do kouta, aby dal prostor typicky českým bělohorsko-mnichovským úvahám "byli jsme extratřída, ale zase nás zařízl někdo zvenčí (samozřejmě za pomoci zrádce-slabocha-jednoho z nás)". Achjo. Kdyby aspoň pořádně ukázali ten finálový zápas... ale je odbytý snad za čtvrthodinu. I ta milostná linka, která zabírá půlku filmu, skončí neslaně nemastně. Je tu vůbec něco, co můžu ocenit? Výpravu a herecké výkony? Ok, ale to je málo.(23.12.2018)

  • Oktavianus
    **

    Kýč. Obrovskej, ale obrovskej kýč. Přemýšlím, z čeho mám cítit tu národní hrdost. Z toho, že jsme si úspěšné sportovce po roce 1948 pozavírali? Tak určitě. Když na novinářský projekci Jakub Bažant mluvil o tom, jak doufá, že na diváka dýchne étos první republiky, a pak film zakončuje jakýsi podivný hudební remix české hymny, nevěděl jsem, zda se nesmát nahlas. Ten film je nepovedenej z vícero důvodů, nejdůležitější je především scénář: Pánové Bažant a Závozda jsou snad dobří sportovní redaktoři, určitě fanoušci basketu, ale jestli něco nejsou, tak scenáristé. Tak tragicky napsané dialogy, jednobarevné postavy (dobře, až na dvě výjimky) - já ty Mirky Dušíny fakt nemusím, a zdejší hlavní hrdina by šéfa Rychlých šípů čestností strčil do kapsy, fuj - nebo přehlídka klišé (netuším, zda se Bažant se Závozdou někdy podívali třeba na YouTube na záznamy starších sportovních utkání, k dispozici mají i archiv ČT. Ale asi ne. Kdyby totiž jo, viděli by, že jak se sportovci na hřištích či palubovkách chovají dnes, se ve 40. letech fakt nechovali). Film chce pokrýt velké časové období, je proto buď špatně napsaný, nebo mizerně sestříhaný, a ten patos a kýč, co z něj odkapává, nepřekousnu. Ale nechci jenom hartusit: jsou tu i dobré momenty, a ne málo. Geniální kamera Vladimíra Smutného (díky němu je Zlatý podraz první český sportovní film, který je fakt dobře natočený), dva skvělí herci (Patrycja Volny je úžasná a Ondřej Malý taky, mohou za to ale hlavně jejich role, jako jediné nejsou jednorozměrné), celá pasáž na mistrovství Evropy ve Švýcarsku, která je (i díky mé oblíbené Alence Dolákové) fakt vtipná. Ale jinak kýč.(27.10.2018)

  • - Ve filmu se objeví i dva čeští basketbalisté. Jedním z nich je aktivní hráč Washingtonu Wizards Tomáš Satoranský a dnes již bývalý basketbalista Jiří Welsch, který ve filmu hraje basketbalistu Itálie. (Durdas)

  • - Příběh trenéra Jaroslava Valenty je 100 % věrný realitě. Je to jediná postava u které tvůrci zanechali původní jméno, a to z úcty k němu. Jaroslav Valenta byl tajemník YMCA a odbojář. (WertGar)

  • - „Bylo to pro mě úžasné. Poprvé v životě jsem se setkala na natáčení s Honzou Hartlem, do kterého jsem se platonicky zahleděla už když mi bylo šestnáct. Nikdy dřív jsem ho neviděla osobně,“ prozradila Alena Mihulová o svém filmovém manželovi. (Bioscop)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace