Pro hrst dolarů

První část volné dolarové trilogie jsem paradoxně viděl až jako poslední. Leone teprve piloval svůj mistrovský režijní styl a je vidět, že taky ještě neměl tolik financí a teprve směřoval k velké epičnosti kousků Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě....Mimochodem gangsterka s Brucem Willisem Poslední zůstává je dějově velmi podobná, protože i ona stejně jako tento film čerpá z Tělesné stráže Akiry Kurosawy...Filmoví fajnšmekři by si měli všimnout, že Tarantino použil jednu Morriconeho skladbu z tohoto filmu ve svém Kill Bill 2, konkrétně ve scéně, kdy Michael Madsen přichází k pokořené Nevěstě poté co do ní vpálil dvojitou dávku soli z brokovnice. (15.03.2005)

Díky Bohu za tak výjimečnou konstelaci hvězd a za spolupráci celého vesmíru, jenž umožnil roku 1928 zrození někoho tak výjimečného jako je Ennio Morricone. Každý snímek, který je obdařen hudebním doprovodem tohoto génia, se nadosmrti řadí k zářivým hvězdám filmového nebe. Zážitek je umocněn o to víc, pokud se režisérské židle chopí další talentovaný a velice schopný člověk. Luxusní dortík olemovaný hereckými třešinkami pak časem na své kvalitě a chuti neztrácí, ale naopak stále jen přidává. (16.01.2019)

Clint opět s kolty proklatě nízko u pasu pase po dolarech, spřádá intriky, vypořádává se s přismaženými padouchy a dokonce i nějaký ten dobrý skutek udělá. Pod dojmem zdejšího hodnocení a komentářů jsem čekala o něco víc, než poměrně tradiční western, který párkrát zaškytá v logice a zvláštním ho dělá pouze Morriconeho soundtrack. Pokud scéna, kdy má pořádně mrazit (postřílení vojáků), vyvolala u mé maličkosti záchvat chechtání a vrtění hlavou, pak prostě něco není v rychtyku. Ještě bych pochopila, že se tehdy šetřilo kečupem a tak se chlapi, "rozervaní" kulometnou palbou hroutí, aniž by byla ke spatření kapička krve... Ovšem jak si ten proud kulek selektivně nacházel jezdce a míjel koně (pokud ho jezdec se značným úsilím nestrhnul na zem), to bylo zajímavé. A vůbec nejvíc se mi líbily ty umírací ochotnické výkony - konečně vím, odkud své herecké manýry překopírovala česká fotbalová (j)elita. Pozdější Leoneho filmy mají lepší grády a tak si odpustím časté dilema "3 nebo 4, kurňa" a vystřílím sem úhledných, leč nenadšených 69%. (07.09.2011)

Excelentny "remake" a execlentny spagetti western v jednom. Kurosawov Yojimbo a jeho hrdina Sanjuro boli preneseny s feudalneho japonska na divoky zapad v skvelej a pritom takmer nezmenenej podobe. Prave na tomto priklade sa da najlepsie pozorovat, ako vela maju samurajsky a westernovy film spolocne (samozrejme berieme v uvahu hlavne filmy, ktorych hlavna postava - kowboj/samuraj, je obrazom tzv. vlka samotara). Svojmi kvalitami a jedinecnostou (Eastwood, Morriconeho hudba) sa vsak tento film povisil nad pojem "remake" a stal sa klasikou samou o sebe. Tak, ako je Yojimbo klasikou samurajskou, tak je Pre hrst dolarov klasikou westernovou. A to, ze maju spolocny pribeh a hrdinu je ich vlastnostou, ktora je krasnym prepojenim kinematografii dvoch absolutne odlisnych krajin. Film ako cesta k zblizovani ludi a narodov ! :-) (10/10) (01.08.2008)

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %. (11.09.2011)