Duna

Nejslabší film Davida Lynche a skoro bych řekl - slabý film sám o sobě. Nepovedená adaptace sci-fi klasiky Franka Herberta. Kdysi v 80. letech jsem ji jako teenager četl a zdála se mi přímo stvořená pro (hollywoodskou) filmovou adaptaci. Zmatený pokus Davida Lynche je však trochu jiného druhu:-( Jedno z mých (jakožto Lynchova fanouška) největších filmových zklamání... (14.07.2007)

Po druhém shlédnutí musím hodnocení navýšit. U filmu Duna je při jeho sledování prospěšné zapomenout, kdo ho točil, protože režisérovo ego, je zde otisknuto minimálně. Příběh je skvělý a řekl bych, že by film klidně unesli hodinu stopáže navíc a slušelo by mu to. Rychlý sled událostí komplikuje orientaci v příběhu a tak je pro plné docenění filmu buď mít povědomí o knize, nebo film shlédnout vícekrát, nejlépe obojí. Pokud se tak učiníte, pravděpodobně doceníte částečně naplněnou ambici režiséra, pojmout tak nejdednoduchý a rozsáhlý příběh na prostoru pouhých 130 minut. Krom toho má film parádní estetiku, silnou hudbu, kvalitní zvuky a velmi dobré obsazení. Nemyslím si, že je to pravděpodobné, ale Duně by velmi slušel nějaký podstatně delší režisérský sestřih. Pokud někdo tvrdí, že tento film je nudný, ať se raději podívá na Star Wars, protože Duna je jiná už z podstaty předlohy. (14.05.2007)

Knižní Duna je legenda a sci-fi modla se vším všudy. Herbert s ní přinesl fascinující způsob epického vyprávění, těžícího z promyšleného světa, kde se lidstvo podrobuje složitým psychologickým výcvikům a popírání pudové podstaty. Velká část knihy se odehrávala vlastně jen v myslích postav - spisovatel nás permanentně seznamoval s jejich komplikovanými myšlenkovými postupy. V celkovém součtu tak vybudoval dílo, jehož základní dějová linie je vcelku jednoduchá, ale díky neuvěřitelně rozsáhlé mapě vlastních pojmů, postav, drobných dějových doplňků a vůbec všeho tvoří ojedinělou epickou podívanou (počtenou), plnou velkých myšlenek a propracovaných charakterových profilů. Těžko říct, jak bych se díval na film, kdybych knihu nečetl, každopádně některé scény se odehrávají tak překotně, až vyvolávají úsměv na tváři (například Paulův příchod mezi Fremeny) a celý film působí jako výtažek knihy, nikoliv jako film na její motivy. Od toho bych totiž čekal bolestné, ale pro filmové potřeby nutné prostříhání a upravení příběhu. Místo toho si propůjčuje postavy, zásadní události a klouže po nich zběsile kupředu, přičemž se dotýká pouze vrcholků. Nedivil bych se, kdyby divák neznalý knihy nechápal, co ta maškaráda má vlastně znamenat. Samozřejmě vím, že z Duny se těžko dá něco vyřadit... všechno souvisí se vším a každý detail má pro čtenáře nesmírnou cenu. Inu, pokud to se zavřenýma očima přejdu, co dokázali tvůrci natočit? Začnu pozitivy, abych nebyl za kritického bastarda od začátku až do konce: minimálně titulní hudební motiv je fascinující, pro Sean Young jakožto Chani stojí za to žít a scény s písečnými červy jsou i přes slabší triky jednoznačně působivé (zejména hned ta první - útok na těžební vozidlo). Dekorace a kostýmy jsou moc hezké, ostatně celá vizuální stránka je zajímavá. Hůře jsou na tom v některých chvílích takřka brakové triky a zpracování akčních scén - jejich základem je nepřehledná změť záběrů na běžící houfy lidí a hromada výbuchů. Vyjádření Harkonnenů jako perverzních, šílených a vzhledově odporných prasat mě taky ničím nezaujalo. Z výborně napsaných postav v knize nezůstalo skoro nic (knižní Jessica by nad svým filmovým remakem hořce zaplakala) a přerod Paula v živoucí legendu se pohybuje po celou stopáž na jedné frekvenci náznaků a prázdných frází. Pro závěr nemám slov, vážně jsem uvažoval, že to utrpení dojedu rychloposuvem. Nebudu Dunu dále mučit, myslím, že tvůrci si museli být vědomi nákladu, jaký na svá bedra vzali. Edit 2016: Jsem to tehdá docela prožíval, koukam. Možná proto, že jsem Dunu viděl krátce po přečtení knihy - film je ovšem natolik kouzelný sci-fi bizárek, že vůči němu prostě nejde nastavit zcela lhostejná tvář. (22.11.2008)

Od Davida Lynche skutečně přežiju s čistou kůži jenom Sloního muže, a to jsem si myslel, že Duna by taky nemusel být žádný problém. Byl. Už když si vzpomenu na ty souboje, to zpracování (krom toho že příběh planety Arakis zfilmovat prostě nejde) se mi taky nemůže z palice vymazat fakt, že ten mini-seriál co jsem tehdá viděl v televizi mě bavil daleko víc, neměl ten Lynchovskej původ. Pravda je, že ten film je zase, jako obvykle, zvláštní, ale rozhodně na něm není nic natolik zajímavého, že by stálo za to to dokoukat, nedejbože si pustit speciální přestříhodinovou verzi. To bych asi upad do bezvědomí a probral se na planetě s halucinogením kořením. Tak nějak mi došlo, že halucinogení planeta je pro Lynche jako stvořená...Ten příběh má myšlenku a tenhle film je trikově tak nějak, na jednu stranu geniálně, na druhou stranu hrozně dementně ztvárněný. Chtěl jsem to vidět, a tak jsem se dočkal, každopádně vím, že když Dunu, tak hlavně knížku, nebo něco, co dokáže alespoň příběh knihy rozvrhnout do přijatelnější podoby a ne tolik umělecké jako to Lynch udělal s tímto kusem. (12.10.2009)

Stále a stále mne cosi přitahuje k neobvyklé sci-fi výstředního režiséra. Uhrančivá hudba skupiny Toto, dekadentní prostředí i kostýmy a kreatura od Carla Rambaldiho ( E.T., Vetřelec, Conan ničitel atd.) mě stále přitahují jako můru plamen svíčky. Koření, modré oči, pouštní planeta, píseční červi, doutníkové lodě a touha po moci. Na předlohu mi stále v knihovně sedá prach, což je možná dobře, jelikož vím, že Lynch pojal Dunu svérázně po svém, jak to dělává. Výtvarně jakoby režisér váhal mezi inspirací temnou gotikou či nabubřelým barokem. V pouštních oblecích se asi inspirovali nejen novodobí X-Meni, ale i dozajista i rozličné s/m filmy ( nu, u nich to bylo možná opačně). Ponurá atmosféra prosakuje celým příběhem jak zvětšující se krvavá skvrna pod brutálně ubitou obětí. Zneklidňující film, který své fanoušky hledal velmi pomalu a mnoho diváků stále o svých kvalitách nepřesvědčil. (28.02.2011)