Sloní muž

Sloní muž je krásný citlivý film, jež Lynche vystřelil na filmové nebe. Zde poprvé v jeho tvorbě dochází k vedení herců podle daného převážně mluveného scénáře. Lynch dokázal natočit kvalitní umělecký a zároveň komerční film. Lynch sice točil cizí scénář, který mu však padnul jak ulitý, což je takový malý zázrak, protože do filmu dokázal zakomponovat i „ty svoje věcičky.“ Krásná černobílá kamera dodává viktoriánské Anglii jedinečný industriální nádech. (16.11.2004)

David Lynch vždycky sázel na emoční manipulaci s divákem a s oblibou ho tahal za fusekle. Mezi jeho zbraně ale obvykle nepatřila sázka na sentiment a Sloní muž tak tvoří určité vybočení z jeho osvědčeného režijního stylu. Tady ale sentimentem diváka doslova zahlcuje a počítá programově s divákovou lítostí k jeho hrdinovi. Je mi líto, ale ten příběh je na můj vkus poněkud přímočarý a Lynchova hra příliš banální a klouzající po povrchu. Ty pravdy, které chce zjevovat, jsou zkrátka zjevné až příliš a nestaví přede mě žádná dilemata a ošidné volby. Stále zůstává kvalitní práce s herci, kdy především Anthony Hopkins ukazuje, proč desítky let patří k herecké špičce nejen ostrovní, ale i světové kinematografie, a stejně tak je nutné ocenit atmosféru viktoriánské Anglie. Přes to všechno to ale na čtyři hvězdičky tentokrát opravdu nevidím. Konec konců, tak vysoce oceňovaný film moji pomoc ani nepotřebuje. Celkový dojem: 65 %. (04.04.2014)

Na podobné filmy mě moc neužije, a už vůbec ne na Lynchoviny, u kterých se nebojím přiznat, že je absolutně nechápu. Ale tohle je čestná výjimka. Lynch se tentokrát zdržel své obvyklé divnosti (snad až na psycho úvod se slony) a film je velmi prostý a přímočarý, v čemž je jeho obrovská síla. Hned začátek podkreslený melancholickou hudbou, detailní záběr na tvář Anthony Hopkinse, po které kane slza, dlouhé vyhýbání se otevřenému pohledu na Johna Merricka a práce s krátkými pohledy na jeho profil nebo stínohra jeho figury za závěsem dává zatím jen tušit podobu jeho krutého znetvoření. Volba natočit film černobíle se ukázala jako velmi šťastná a propůjčuje filmu nepopsatelnou atmosféru. Doktor a s ním i společnost a divák pozvolna odhalují nitro "sloního muže", kde se zase dokonale předvedl John Hurt. O slzavé okamžiky není nouze, ale tentokrát jsem se výjimečně necítila citově vydíraná. Posledních pár minut od chvíle, kdy se rozezní Barberovy teskné smyčce (ne nadarmo se Adagio for Strings považuje za nejsmutnější kdy složenou skladbu), mě film absolutně pohltil a skončil tak, jak jsem čekala. Smutně a krásně. (16.03.2011)

Vedle Duny druhý film, který se mi od Lynche opravdu líbil. Ten sice od Mazací hlavy ještě neopustil černobílou kameru (což rozhodně udělal dobře), ale naštěstí se vybodnul na všechny ty svoje nesmyslné zamotávačky, které dělají jeho filmy nepropustné pro většinu publika a konečně natočil normální a dokonce výborný film. Pár typických Lynchovin sice ještě najdete (sen se slonama), ale ty nijak nebrání výtečnému příběhu, syrové atmosféře a taky neskutečně citlivému hereckému projevu Johna Hurta. Kdyby Lynch přestal natáčet kraviny a radši se věnoval příběhům jako je tenhle, možná bych ho dokonce začal mít i rád. (03.07.2007)

"Lidé mají strach z toho, co nedokáží pochopit," říká David Lynch ústy Johna Merrica, muže znetvořeného na samou podstatu lidské bytosti a mně se v tu chvíli vybavují všechny ostatní Lynchovy snímky, ve kterých také rozum stěží chápe a je nakonec spíše odkázán čelit vlastnímu podvědomí. Podvědomí, do kterého vede temná skulina jak do pytle, jímž si sloní muž kryje vlastní tvář. Ale jak podivně jsem se cítil, když v kontrastu k neforemnému Merricovu tělu mi on sám předkládá miniaturní model chrámu, který pomalu zhotovuje ve svém nemocničním pokoji. Kde se tedy vlastně nachází člověk? V tom zkřiveném, odulém těle, kterého se bojím a nemohu ho rozumem pojmout, nebo v té dokonalé a krásné geometrii věží, portálů a vysokých oken? Kdo ví... (01.05.2008)