48 hodin v Paříži

Odnáším si z tohoto filmu ponaučení - nikdy, opravdu nikdy si z letiště neodnesu cizí kufr, vždycky budu kontrolovat štítek se svým jménem, záměna kufrů může být totiž životu nebezpečná... Harrison Ford je ohromný sympaťák a v roli lékaře se mi moc líbil, unesli mu manželku a zjevně mu nikdo nepomůže, musí začít pátrat na vlastní pěst, problém je ovšem jazyková bariéra... U mě spokojenost a drobné výtky si nechám od cesty... (20.08.2023)

Když se člověk může zbláznit ... A kde prosím ? V Paříži ! Proč ? Protože Polanski udělal z Paříže New York. ___ Je to typický hitchcockovský film, kde je MacGuffin - falešné tajemství, kolem kterého se vše točí, je strach z výšek na střechách Paříže i s nezbytnou závratí, je osudová žena i žena pobočnice - obě v červeném, a hlavně je v něm americký konzervativní poklidný měšťan, který nejdříve nechápe, co se děje, pak ztrácí naději v pomoc odborníků a pak v zuřivé zoufalosti jedná sám na vlastní pěst. Je to hrdina proti své vůli - člověk postupně vyšilující, avšak neústupně vytrvalý jako buldoček zakousnutý do buřtu. Polanski obehrává anglické slovo s francouzským zněním v názvu filmu i všudypřítomnou americkou sochu svobody a hlavně opakuje hitchcockův vzorec "wrong man" (nepravý muž) v absurditě bezmoci jedince před tváří mocenského nebo totálního spiknutí. Dokonce i název spínače Krytron evokuje Krypton amerického Supermana. Polanski napěchoval film nostalgií hraničící se sarkasmem v pomyšlení na Ameriku, zemi svobody, kam se nemůže vrátit, protože by tam byl uvězněn za to, co se přesně nedá dokázat ani vyvrátit. V podstatě Mission Impossible IV opakuje syžet a stavbu Polanského "Frantiku", který když se postaví čelem k problému, vždy ho dotáhne do vítězného konce, jen s tím rozdílem, že Ethan Hunt je předem připraven na vše. ___ Zajímavý je vliv-znak doby. Chybějící obličej manželky hlavního hrdiny filmu vystřižený z rodinné fotky, tento symbolický čtverec otázek, díra v přítomnosti, bylo možné natočit v roce 1988. Dnes by to již nešlo, protože řezat foto nikdo nebude, jen ho zkopíruje do počítače. Co do významů v něm ukrytých je tento snímek stejným "žrádlem" pro filmové teoretiky a psychology jako Godardovo Pohrdání a stejně tak i emočně studeným, přehledným a nezajímavým, možná až na ty svůdné křivky, které potěší oko diváka. (31.03.2012)

Zajímavě rozporuplná věc. Příklad filmu, který za ta léta technicky a výrazovými prostředky strašně zastaral, ale Polanskimu se nedá upřít to, že z pařížských uliček extrahoval skvělou atmosféru a vytvořil kolem hlavní postavy dusivou a značně depresivní paranoiu, což je v takovýchto příbězích věc filmařsky zcela nadčasová. Nejde o pointu, nebo o finále, ale o pečlivé stavění skládanky, vedení herců a skvělý cit pro střih a odkrývání střípků jednoduchého příběhu v sofistikovaném tvůrčím podání. Určitě to v době svého vzniku působilo lépe/svěžeji, ale když se přimhouří oči, dá se to i teď. S odstupem času naopak vynikne temná atmosféra a filmařský kumšt, který tady musí trochu zrát. (17.04.2016)

Na tenhle film jsem se už nějakej ten pátek těšil. I když jsem asi neočekával 5ti hvězdičkovou jízdu romantickou Paříží, mám mysteriózní thrillery rád. Naneštěstí Polanskiho 80ková éra, stejně jako 80ková éra kohokoli jiného, není uplně muj šálek čaje. První polovina jede slušně a neváhal bych se 4ma hvězdama, druhá část už je potom docela zdlouhavá a ty 80ky tam smrdí až moc. Lepší 3 hvězdy. (30.03.2012)

Chtěl jsem se držet "gaudalinova" teorému, že by se Polanskému nemělo dávat méně než tři hvězdy, ale svědomí je svědomí. Polanskému zde chybí především invence, "polanskost" (stejně jako třeba u Rosemary's baby), zato je mistr koláže. Dokáže poskládat thrillerové prvky do obrazu, který může vypadat famózně, ale nakonec se přece jen rozpadá na známé a obehrané:  teď uklouzne na střeše. Jsem prostě na tento typ filmů příliš starý; nebo také příliš mladý! (10.06.2023)