The Tenant of Wildfell Hall

Sestry Brontëovy neměly na růžích ustláno (tyranský otec, zhýralý bratr), přesto ze svých krátkých životů (Anne se dožila pouhých 29 let) vymáčkly maximum. Na papír, abychom byli přesní. Tohle nepřestanu obdivovat a zároveň mě nepřekvapuje, jaké záporáky stvořily- vždyť je viděly okolo sebe. Z tohoto zpracování přímo dýchá mizerie a zmar, ale nechybí naděje. Měla jsem problém s Tarou Fitzgerald a částečně i se scénářem (každá odchylka od knihy byla na škodu), proto nakonec volím průměr. (22.06.2019)

Dokonale popisné a přesto málo vysvětlující drama dívky ze společnosti, která jí zakazovala mít jakékoliv zkušenosti a přesto ji nutila si co nejdříve vybrat. Jo, ušlo to, mám ráda adaptace těchhle románů, ale tady už mě štvalo to neustálé zobrazování divoké krajiny ve srovnání s ukrývanými vášněmi. Říkala jsem si: fakt ještě jednou ukážou to kamenné pole a jak se po něm někdo zase rozervaně blomcká a už mi začne být nevolno. A Rupertu Gravesovi jsem taky ty násilné momenty nevěřila. (21.04.2014)

Prvních pár minut mě uchvátilo, první díl navnadil a pak už to byl jen pád – pozvolný, ale i tak z něj po dopadu bolí kosti (v tomto případě spíš oči). Vyhovovalo mi obsazení, bavila mě hudba i Heleniny hnědo-hnědé obrazy, zásadně ale nesouhlasím s principem dlouhosáhlého vysvětlování záhady (raději tuším než vidím) a třetí díl byl už jen parodií na všechny zubožené milovníky, kterým je odpírána jejich pravá láska. Jinými slovy ověřila jsem si tušení, že se sestrami Brönteovými si nesednu (a myslím, že jde o oboustrannou averzi). (19.02.2012)

Adaptace stojnojmenného románu Anne Bronteové (v Čechách vyšla pod názvem Dvojí život Heleny Grahamové). Helena (Tara Fitzgerald) spolu s malým synem utekla před svým manželem-alkoholikem (Rupert Graves) na utajené místo na venkově. Seznamuje se zde s Gilbertem Markhamem (Toby Stephens), který se stává jejím přítelem. Film je zčásti retrospektivní, popisuje to, jak se z mladého, příjemného, ale přece jen povrchního muže stává pod vlivem alkoholu lidská troska. Kromě hereckých výkonů mě zaujala i hudba. (25.02.2007)

Všetko tu spieva. Nielen ženské chorály, ktoré sa z prvoplánového napätia postupne menia až na hudbu z inej dimenzie, ale aj samotná príroda, vťahujúca postavy do svojho pochmúrneho sveta. A aj pani Grahamová, tajomná hneď od začiatku - namiesto vysvetlenia si spieva zvláštnu temnú pieseň, ktorú nie je možné jasne interpretovať. A tvorcovia to chápu. Vstupujeme do deja in medias res, vidíme mlčanlivý útek a mlčanlivú hrdinku, často s kamennou tvárou. A pritom opäť cítime, že je niečo v neporiadku - zvláštne "plýživé" kamerové jazdy, postavy snímané zozadu, zábery simulujúce psychický stav postáv, krutosť vo vzťahoch a drsná príroda nás v tom utvrdzujú. Ale tak ako spev, aj kamera nás s vývojom deja privádza k akémusi väčšiemu tajomstvu. Veľké interiérové celky, do ktorých a z ktorých postavy vchádzajú a vychádzajú, až akási bezúčelnosť niektorých záberov akoby priam volali po niečom, čo rozprávanie nemôže zachytiť. Akoby kričali: "Niečo tu ešte je, ale nevieme to vysloviť." Lenže čo to je? Odpoveď možno ponúka samotná pani Grahamová - často až neznesiteľne pevná žena, puritánsky zarputilý typ človeka s mimoriadne jasnými a striktnými zásadami, pritom však človek láskavý, stály a pod povrchom silne emocionálny - z toho je zrejmé, že na povrchu vidíme len akúsi stvrdnutú škrupinu. Zároveň človek samotársky, ktorý komunitu akoby ani nepotreboval pretože má niečo mocnejšie. Do konfliktu s komformistami sa nedá nedostať. A zdá sa, že to pani Grahamovú sprevádza po celý jej život - najmä počas manželstva, jej veľkého tajomstva. Akoby to zobrazovalo konflikt človeka, ktorý svojou pevnou povahou a cnostnosťou nie je tak úplne z tohto sveta a na druhej strane človeka až príliš svetského - netrpezlivého, prelietavého, labilného. On pri nej nemal šancu. V každom okamihu, nech by konal akokoľvek, by vedľa nej pôsobil ako morálne podradná bytosť. A cítil to. Ale nedokázal s tým bojovať a tak neustále upadal do špirály, z ktorej niet úniku. A pritom ona sama nebola na vine. V tom čase ešte škrupinu nemala, jej jedinou chybou bolo, že bola "až príliš" cnostná. Ako som hovoril, akoby ani nebola z tohto sveta. A spolu s ňou a s jej cnosťami privádzala ako hromozvod do profánnej skutočnosti aj nádych sakrálna. Možno práve toto sacrum bolo to, čo sa zábery snažili ukázať, ale nedokázali to vysloviť. Možno, že svojou prítomnosťou napĺňala miestnosť akousi podivnou vibráciou, ktorá tam ako hrom reziduálne zotrvávala aj po jej odchode. Možno práve toto bolo skutočné tajomstvo pani Grahamovej. (10.09.2021)