Invaze lupičů těl

Príjemný (resp. nepríjemný) malý horor so super stiesnenou atmosférou a uveriteľnými hereckými výkonmi. Prvé spracovanie slávneho románu som videl ako v poradí tretie (chýba mi ešte to najslávnejšie zo sedemdesiatehoosmeho). No a táto pôvodná Invázia je samozrejme omnoho intenzívnejšia ako sterilná Hirschbiegelova z 2007-eho, no k dokonalosti mi tam stále niečo málo chýba. Béčkovú depresiu Body Snatchers Abela Ferraru z roku 93 mám predsa len radšej. V svojej dobe to ale museli byť pre divákov vážne šoky (hlavne záver v jaskyni). (05.02.2013)

Tohle zneklidňující sci-fi s nádechem... no, dnešním slovníkem asi spíše thrilleru, než vyloženě hororu, se může i po více než 60ti letech pochlubit výraznými kvalitami jak ze strany hutné až paranoidní atmosféry, tak svou pořád funkční myšlenkou. Boj proti nahrazování lidí "dokonalejšími" klony bez duše a útěk před zkázou světa v podobě vyhlazení jakýchkoliv citových projevů je na svou dobu hodně originální nápad. A jelikož jsem tuhle povedenou filmovou "jednohubku" dodneška vůbec neznal (ani jakýkoliv remake), zůstává minimálně pro mne originální i dnes. Při zpětném zamyšlení mne překvapuje jedině, že podobný námět tenkrát nenabídl ani jednu zápornou postavu z řad lidí, kteří by onen vědecký pokrok vyznávali a hájili... o nějakém optimismu ale nakonec stejně moc mluvit nelze, což je v rámci vyznění celého filmu jedině fajn. 85% (Horror Challenge Tour) (30.05.2020)

Nejlepší apokalyptický horor, jaký jsem v životě viděl. Bizarní směsice Hitchcocka a Eda Wooda je nejzábavnější právě ve chvíli, kdy k ní přistupujeme jako ke kombinaci pokleslého béčka, jež hraničí s parodií, s klasickým hollywoodským vyprávěním. Kevin McCarthy v hlavní roli lékaře Milese je sympatický hrdina, s nímž diváka vyloženě baví procházet jednotlivými nástrahami a zároveň mu fandit v jeho snaze zachránit svět před invazí mimozemské hmoty, jež krade lidská těla a zbavuje je jejich duší. Don Siegel, pozdější věhlasný režisér filmů jako Dirty Harry, měl už na počátku své kariéry obrovský potenciál, který dokázal na základě řemeslné přesnosti a perfektně vybudovaného scénáře úžasně zúročit. Invaze lupičů těl je geniální film; pro mě navíc ohromné překvapení, jež si v osobním žebříčku okamžitě řadím mezi vrcholy americké kinematografie 50. let. (14.10.2023)

Městečko Santa Mira čelí děsivé invazi mimozemšťanů, která postupně narůstá obludných rozměrů v momentě, kdy se začne šířit do dalších měst. Stačí jen usnout a ráno jste jiným člověkem. Respektive někým úplně jiným, kdo má vaši tvář tělo, vzpomínky, ale chybí mu emoce. Právě jimi se mimozemšťané od lidí odlišují. Jejich těla, napodobující pak vybraná lidská, se vyvíjejí v rostlinných luscích. Když vetřelci ovládnou město, začínají lusky pěstovat ve velkém na farmách a vyvážet je i do okolí. Doktor Bennell ztrácí postupně všechny blízké a nezbývá mu, než se pustit do boje. První zfilmování povídky, jejímž autorem je Jack Finney, je dodnes působivé svým neustávajícím napětím, hudbou a černobílou kamerou navozující pocity strachu a ohrožení i solidními hereckými výkony. Původní hodnocení zvedám o jednu hvězdu. (02.09.2019)

Kupodivu mi to nepřišlo tak zastaralé, jak bych u 66 let starého filmu tohoto ražení čekal, a především zpočátku se to jeví jako nádherně braková věc, která může v mnohém příjemně překvapit. Nejpozději někdy v 59. minutě, kdy jedna z postav začne vysvětlovat celou tu směšnou zápletku s vesmírnými semeny a tím, že cílem vlastně je vymítit ze světa emoce, už mé nadšení poněkud opadlo, a mé zklamání z toho divného vysvětlení nakonec jen umocnil relativně otevřený závěr, který obecně u filmů nemám rád (a dnes by k tomu zaručeně natočili minimálně 2-3 sequely, protože ten závěr k nim vyloženě vybízí). Na Danu Wynter se zde ovšem kouká příjemně a těch 80 minut uteče relativně rychle, takže něco do sebe to má i dnes. (23.09.2022)