Miloslav Štibich

Miloslav Štibich se narodil 25. srpna 1928 v Praze. V profesionálním uměleckém životě začínal jako konferenciér v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (1960 – 1966). Nakonec se Štibich stal dlouholetým rekvizitářem, inspicientem a hercem malých a středních rolí v pražském Činoherním klubu (1966 – 1992), kde setrval až do předčasné smrti.

Úspěchu dosahoval i v kabaretních představeních a pořadech autorské dvojice Jana Vodňanského a Petra Skoumala, které se v Činoherním klubu uváděly na přelomu 60. a 70. let. Ač nevystudovaný herec, postupem času se čím dál více zprošťoval od práce rekvizitáře a inspicienta.

Prokazoval ve svém herectví přirozenost a velkou dávku lidskosti. Se svojí menší a podsaditou postavou často přetvářel bodré otce a čtverácké muže, jež zvýrazňoval i se svým klidným hereckým, hlasovým a mimickým projevem. I v drobných epizodkách a na malém prostoru dokázal diváky upoutat a zaujmout.

Na scéně Činoherního klubu se objevoval např. v inscenacích „Revizor" (Korobkin), „Candide" (Jakub a Opilec), „Višňový sad" (Přednosta stanice), „Kosmické jaro" (Vacek), „Poprask na laguně" (Lampář), „Tři v tom" (Doktor), „Ten, který dostává políčky" (Dirigent), „Krejcarová opera" (Smith), „Něžný barbar" (Kočí) ad. Hrál a zpíval v pořadech „S úsměvem idiota", „Hurá na Bastilu" nebo „S úsměvem Donkichota".

Sehrál taktéž Obermüllera („Hejtman z Kopníku"), Konferenciéra („Povídky z vídeňského lesa"), Muže („Rodina Tónů"), Alexeje („Hráči"), Milonova („Les"), Spiridonoviče („Svatby"), Dmitrije („Ivanov"), Lollia („Pitvora"), Renaulta („Utrpení mladého Medarda") a nebo Harolda („Žebrácká opera").

Vyzkoušel si též post asistenta režie („Ten, který dostává políčky"). Do české kinematografie se dostal ve čtyřiceti letech a až během zaměstnání v Činoherním klubu. Nejprve byl tř. Rudolfem Beránkem (ČERVENÁ KŮLNA), strážníkem s píšťalkou (LUCIE A ZÁZRAKY), lékařem (KLÍČ), měšťanem (PETROLEJOVÉ LAMPY), verkšucem ve vrátnici (SVATBA BEZ PRSTÝNKU) a tatínkem hlavní hrdinky (PŘIJELA K NÁM POUŤ).

V polovině 70. let si ho oblíbil zejména režisér a herec Jiří Menzel, v jehož dodnes oblíbených filmech sehrál herec své nejhodnotnější a u diváků nejznámější a nejoblíbenější filmové postavy: soused ve vile Hořínek (KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO), předseda JZD (NA SAMOTĚ U LESA), mechanik René Tucháček (BÁJEČNÍ MUŽI S KLIKOU), kovář Bernádek (POSTŘIŽINY), Jelínek (SLAVNOSTI SNĚŽENEK), Kalina (VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ), host (KONEC STARÝCH ČASŮ) a Harold (ŽEBRÁCKÁ OPERA).

I Menzelův přítel režisér a herec Ladislav Smoljak obsazoval Štibicha jako stěhováka (KULOVÝ BLESK), personalistu Bechyně (VRCHNÍ, PRCHNI!) i člena kočovného souboru (JÁRA CIMRMAN, LEŽÍCÍ, SPÍCÍ).

Ovšem také další čeští režiséři 70. a 80. let využívali herectví a postavu Miloslava Štibicha ve snímcích RADOST AŽ DO RÁNA (host), PAST NA KACHNU (karbaník), ROZUMNOST (podřízený), BOŽSKÁ EMA (holič), POSTAVENÍ MIMO HRU (hokejový rozhodčí), KAM ZMIZEL KURÝR (Svačina), PYTLÁCI (závozník Rapoš), TŘI VETERÁNI (rolník), SESTŘIČKY (pacient Fulínek), S ČERTY NEJSOU ŽERTY (voják), HELE, ON LETÍ! (hodinář Matějka), RUMBURAK (školník), PAPILIO (otec), PROČ? (cestující), SEDM HLADOVÝCH (správce Ducháček), NEMOCNÝ BÍLÝ SLON (funkcionář Vršínek), PRAŽSKÁ PĚTKA (portýr), PRAŽÁKŮM, TĚM JE HEJ! (funkcionář Střední kravata), BYLI JSME TO MY? (Kobr), O ZAPOMĚTLIVÉM ČERNOKNĚŽNÍKOVI (produkční) apod.

Spolupracoval taktéž s rozhlasem, audio nosiči („Hurá na Bastilu", „S úsměvem Donkichota", „Život a dílo", „České tajfuny", „Revizor", „S úsměvem idiota" atd.) a televizními filmy (př. CO JE TO TA KOULE ŽLUTÁ?, KDYŽ V RÁJI PRŠELO, ÚTĚK ZE SERIÁLU, KLAUNI A VLASTENCI nebo HŘBITOV PRO CIZINCE) i seriály (NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, SANITKA, VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ, KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI, ÚZEMÍ BÍLÝCH KRÁLŮ aj.).

Nevyhnuly se mu ani zahraniční produkce. Zesnul uprostřed horečnaté filmové a televizní práce. Jen v letech 1989 – 1991, kdy natáčel naposledy, sehrál se ve více jak třiceti titulech. Miloslav Štibich zemřel náhle 22. června 1992 v Praze ve věku nedožitých pouhých šedesáti čtyř let.

Jaroslav "krib" Lopour