poster

Síla lidskosti - Nicholas Winton

  • slovenský

    Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

  • anglický

    Power of Good: Nicholas Winton, The

Dokumentární / Životopisný

Česko / Slovensko, 2002, 64 min

Režie:

Matej Mináč

Střih:

Patrik Pašš

Zvuk:

Igor Vrabec
(další profese)
  • monolog
    ****

    Řekněme, že jsem byl dojat k slzám. Nebrečel jsem, to ne. Ale já nebrečel posledních aspoň patnáct let. Když ty děcka v tom studiu vstaly, byl jsem ale dojat k slzám. Já, starej cynik s neustálým nadhledem. A to by vám mělo stačit.(21.9.2006)

  • Dan9K
    ****

    V průběhu a po skončení tohoto dokumentu jsem definitivně přišel na to, jak nechutný člověk vlastně jsem. Nenapravitelný cynik s někdy velmi nehezkými myšlenkami. Nicholas Winton mi neuvěřitelným způsobem zahlodal ve svědomí. Jeho obdivuhodná skromnost po tak velké věci, kterou učinil, je takřka nepochopitelná. Nemá smysl se až tak zabývat kvalitou či nekvalitou samotného dokumentu po té filmové stránce - ta spíše nevybočuje (vyjma dokonale emocionálně nabitého závěru) ze zaběhnutého standardu. V tomto případě je důležitý obsah a ten je natolik vznešený, že snad každý člověk zapřemýšlí o morálních důsledcích svého konání...(21.9.2006)

  • Makky
    *****

    Prečo to vlastne urobil? Ako vedel, že nastanú udalosti, ktoré sa stali? Ja sa môžem len pokloniť pred tak dokonalým človekom, že urobil niečo tak neprekonateľne ľudské a zachránil stovky neznámych detí a vniesol nádej a chuť do života niekoľko tisíckam ľudí. Nicholas Winton ani netuší akému množstvu ľudí vniesol niečo pozitívne do života, či už to bola samotná záchrana života, alebo len obyčajné zamyslenie sa nad samým sebou. Tie hviezdičky, ktoré dávam, patria samotnému Wintonovi, pretože ešte pri písaní tohto komentu plačem a rozmýšľam nad tým, že nič užitočné nerobím. Všetky tie uznania a vyznamenania, ktoré dostal, mu právom patria. Obdivuhodný človek. Ďakujem!(24.10.2008)

  • borsalino
    *****

    Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu.(4.9.2009)

  • Morien
    *****

    Při větě "Není zde mezi námi ještě někdo, kdo vděčí..." vždycky brečím. Vždycky.(15.7.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace