V zajetí démonů 2

Než abych kňučel, že je to zas to samý, což nepopírám, ale ani nic jinýho jsem nečekal, sem radši plesknu pětku, protože hororovej fanoušek, kterej by v suchu letošního roku pil jak suchý hrudy, vyleze i po klišoidním Wanově odleženým elixírku z kina nalemtanej jak Zeman z arménskýho sklepa s kořalkama. A když tady můžou být v červeným trapný komiksáky na jedno brdo pětkrát do roka, může tady být červenej Wan na jedno brdo jednou za tři roky. Doporučuju (a repete si dám pak pěkně sám doma)! (09.06.2016)

Na to, že si dal Wan s pokračovaním najlepšej americkej duchariny posledných rokov tak načas, je prekvapivo neprekvapivý. Nováčikov musí jeho famózny štýl ohromiť, je zkrátka o triedu vyššie než všetci strašiaci naokolo, ale kto už ho dobre pozná, pre uspokojenie potrebujete scenáristickú pridanú hodnotu. A tá tu nie je. Presun do Anglicka osviežil, ale priebeh riešenia prípadu Hodgsonových robí v žánrových klišé naopak kroky späť. (27.06.2016)

Big bloody mouse or big bloody hoax? Ani jedno, vy skeptici! Kde je Spookie Wan, tam poctivě straší.. Pravda ty postupy nejsou nějak extra originální (asi jako když slyšíte ve filmu The Clash jako londýnské intro), ale když on všechny ty špatně namazané panty, dětské chichotání, sami se pohybující hračky i všemožné jump scare aktivity (ač zkušení vědí, že když se kamera za pár sekund vrací na místo, kde před chvílí nic gatě do hněda zabarvujícího nebylo, tak tam nyní něco takového bude) zvládá způsobem, který hororoví fandové, hledající děs jinde než v lázních krvavé explicity, chtě nechtě musí ocenit. Akorát nevím, jestli byla překvapivější na žánr poněkud nestandardní délka a nebo to, že jednou z nejsilnějších scén v hororovém filmu je písnička od Elvise.. Škoda jen a teď trochu vyzrazuji, že o Warrenovi, kteří nemohli dlouho přijít na jméno démona a přitom ho měli v Americe všude po domě poskládané z písmen, se informovaný divák nemůže vůbec bát a nasraná řádová sestra se vrací do pekla za patnáct sekund včetně zabalení zubního kartáčku a pyžama.. I přes tu chválu mám však pocit, že haunted house je už pro Wana terminologií našich nepřizpůsobivých spoluobčanů „vybydlený“ a měl by popřemýšlet o změně původu a podstaty děsu ve svých filmech. Jen tu změnu nedělat nějak rychle a zběsile.. (20.06.2016)

Do teď jsem s wanovinama neměl problém, tedy žádná velká vášeň (hlavně mě fascinuje, jak mi všechny splývají a po pár dnech si z nich už prakticky nic nevybavím), ale slušnej řemeslnej standard, co rozhodně neurazí. Ale tohle mě od začátku do konce nesnesitelně nudilo, prostě x-tá wanovská várka nejokoukanějších duchařských klišé s řiďounkým příběhem (pod filmem jsou podepsaní čtyři (!) scénáristi) a přepálenou stopáží. Strašících scén tam sice bylo požehnaně, ale jedna jako druhá, žádné překvapení, ani lekačky na mě nefungovaly (což beru spíš jako plus, protože je nesnáším) a bylo utrpení vidět moje oblíbené herce, jak zoufale nemají co hrát. Nejlepší scéna - hraní Elvise na kytaru - paradoxně není hororová. (01.09.2016)

Historie se opakuje, budu se opakovat i já. Jo, pořád to skvěle vypadá, super výprava, dekorace, kostýmy, kamera, triky, masky, atmosféra sedmdesátek parádní. Formálně kope film ligu mistrů, poklona, nazdar. V hororu bych ale rád zažil i jinou atmosféru, než tu fajn sedmdesátkovou... Scénář člověka opět krmí vykastrovanou vatou, tentokrát završenou patetickou momentkou, v níž Warren přes zabedněné dveře říká své osudové "miluju tě, ale musím to udělat" (za znění pohnuté hudby!) - smál jsem se, sorry jako. Nečekal jsem panoptikum multižánrových kýčů. Wanova hororová tvorba je kromě kvalitní audiovizuální stránky všeobecně charakteristická tím, že... prostě nestraší. V průběhu filmu snad stokrát někdo něco vidí/slyší/cítí a jde si situaci ověřit, načež dlouhá "napínavá" scéna končí náhodným bafnutím řvoucího bubáka/jiným náhodným kraválem. Poprvé to TROCHU funguje. Podruhé méně. Potřetí to začíná otravovat. Co to je za taktiku? Neleknul ses prvně, super, zkusím to samé zas? Závěrečný "souboj" pak působí napak dost zbrkle. Bubáci sami o sobě příliš děsu nenabízí - všechny rekvizity i démoni jsou tradičně přepálení tak hrubým způsobem, že vyvolávají pobavený škleb. Jasně, masky, kostýmy, CGI, vše OK, ale pořád jsem v postavičkách viděl spíš Máňu převleku na maškarní než cokoliv, z čeho bych měl zažívat nepříjemno. Za všechno vypovídá fakt, že nejvíce děsivý (zdaleka!) na celém filmu je namalovaný obraz ústředního démona. Nikoliv on sám. Věci nepomáhá ani pojetí některých klíčových scén, které by mnohem více zapadly do akčního fantasy spektáklu, než do filmu, jehož primárním účelem je vyprávět (protože podle skutečných událostí!) a děsit (protože horor!)... Sorry Wane, je to bída. (15.03.2017)