Přízraky v Benátkách

„After death there's...“ - „Nothing.“ Poirot je vytržen z benátské zahálky a zahradničení, aby racionalitou podpořenou neblahými životními zkušenostmi zatnul tipec nadpřirozenu. „Irresistible case“ se ovšem nekoná. To by se mezi vlhkým zdivem muselo ubrat na divadlem načichlých manýrech a nefunkčním strašení a trochu vyvětrat výraznější atmosférou whodunit nejistoty. Pak by možná postavy nebyly tak mdlé a bez zápachu. Pro Belgičana se zbytky lepidla a rododendronového pylu pod nosem to nicméně přineslo zajímavé poznání, že malé šedé buňky mohou rozlousknout případ, i když jsou pod vlivem. Nebo to bylo díky tomu..? (13.11.2023)

Najlepší diel z trilógie, veľmi tomu pomohla komorná atmosféra jednej vily. Ten digi hnoj v Smrti na Níle bol strašný. Príjemný je aj casting, kde nevytŕčajú žiadne hviezdy a pravdaže zimné Benátky ma vždy vedia očariť. Záver je pravdaže vypečený, ale nevadilo mi to. Naopak užil som si hororový podtón. (27.11.2023)

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší. (13.12.2023)

„Jedem jako (s) medem, mrtvé vzkřísit svedem.“ Benátky. Tajemné, karnevalové, mysteriózní. Místo ulic kanály, místo taxíků gondoly a úplně všude voda. Šplouchá okolo domů i na zápraží, vlnky vnikají do předsíně, v hale to čvachtá. Voda v kanálech, krysy v kanálech, krysy v rodinách. I vyšetřování je samá voda. Teprve po čaji, popíjeném u krbu, začalo přihořívat, Poirot prozřel díky starému belgickému přísloví „Od včel med, z hada jed,“ a začal podezřelým zatápět. OKÉNKO SKLEPA: [][] „Tento dům žádný sklep nemá,“ nestydatě lhala Rowena. ≈≈ „Já jsem ta nejchytřejší, vy jste druhý nejchytřejší,“ machrovala spisovatelka Ariadne Oliver na Poirota. ≈≈ A hned se rozčilovala: „Opovažte se mě považovat za podezřelou, jsme přece staří přátelé!“ ≈≈ „Každý vrah je něčí starý přítel,“ odtušil nevzrušeně Poirot. [][] Duchové jako živí, králíček Baba jako z klasického hororu, asistentka s pohledem budícím tíseň, bledý klučina geniální a vraždy hodné šedých buněk mozkových. Vyřešeno. (13.12.2023)

Branagh pokračuje ve stále stejné, genericky odvyprávěné detektivce, která je jak přes kopírák k té předešlé. Jen místo prosluněné delty Nilu s často přespříliš digitálními Pyramidami, tady máme tajuplné Benátky, konkrétně gotický dům plný zvláštních zvuků a nevyřčených tajemství. Ani jeden moment není ničím ozvláštněný, ani jeden záběr a sled událostí není nepředvídatelný. Alespoň má tahle bryskně odvyprávěná báchorka s pár rádoby hororovými momenty a obstojnou výpravou docela slušnou (rozuměj krátkou) stopáž. (16.02.2024)