Dracula

Najromantickejší horor, aký poznám - ak nie jediný. A práve to, že Dracula je tak kontrastná postava, zmietaná v dvoch najsilnejších živloch, v láske a nenávisti, ho v mojich očiach vyzdvihuje nad povrchné krvilačné hlúposti, pretože má napriek svojej búrlivej povahe a zlobe relevantné pohnútky, zámery a príčiny svojho konania. Môže nájsť človek, ktorý zavrhol Boha a pohrúžil sa do večnej tmy, odraz svojej jedinej lásky? Coppola natočil Draculu tak, ako som ho presne chcela mať. Surrealistický a snový, obohatený o skvostnú výpravu a scenár, ktorý ma najmä v úchvatných dialógových scénach medzi Minou a Draculom vynáša do filmového neba. Gary Oldman je najúžasnejší Dracula, akého si viem predstaviť - démonický, chladný a neprístupný, no tiež krehký a zraniteľný, utopený v slzách po stáročia trvajúcej bolesti. Monumentálna hudba, skvelé herecké výkony, magická výprava a nezabudnuteľný scenár v podobe konkrétnych emocionálnych scén - aspekty, ktoré sa postarali priam o transcendentný filmový zážitok. Jeden z mojich najmilovanejších hororov. (25.07.2011)

Coppolova adaptace klasického Stokerova románu vyniká především ve dvou rovinách - na tomhle snímku upoutá to, že jeho vizuální stránka je skutečně skvostná (Coppolovo estetické vnímání je vybroušené a dává svému filmu podobu temného, gotického obrazu) a navíc je natočen postaru, kulisově, tak jak se horrory točily kdysi. Na jednu stranu je Dracula poctou všem klasickým expresionistickým hororům, na druhou se však posunuje ve fúzi moderních filmařských technik a progresivních filmových přístupů (především scény z Londýna, zrychlený příchod bestie k vile viděný subjektivní kamerou...) s klasickým expresivním komponováním scén k postmodernímu tvaru. Výrazný je i významový posun díla, především pak interpretace hlavní postavy, hraběte Draculy. Pakliže je fixován na svou původní lokaci, do Transylvánie, je Dracula stále především zplozencem pekla, bytostí temnou a ryze negativní a nebezpečnou (byť se zajímavou sexuální motivací), vydá-li se ale na cestu, pryč ze své domoviny, přichází šokující schizofrenie - v noci stále fixován na hlínu své země, jež si veze sebou dobře ukrytou v truhlách, zůstává onou bytostí temna a zla, ve dne však v ulicích Londýna prochází metamorfovaný Dracula coby charismatický až uhrančivý mladý muž přitažlivý pro druhé pohlaví!!! Dokonce se v jakési romantizující poloze příběhu začne dvořit živé ženě a hledá v této osobě paralelu se svojí dávno mrtvou láskou. Tahle romantická reflexe Draculy zapadá ale přesně do Coppolova gotického vidění původního literárního textu. Dracula je jakýsi romantický rozervanec a svoje prokletí prezentuje jako psychická muka. Jeho objekt lásky (skvělá a typově přesná Winona Ryder) mu slouží jako možnost vymanit se z prokletí svého osudu - přestat být nemrtvým. Je paradoxní, že v souboji Draculy s profesorem Van Helsingem fandím jako divák Draculovi, tedy v původním významu straně temna... Coppolův Dracula je zajímavý postmoderní filmový tvar, ale hlavně úžasný a krásný film. Komplexně velký film! (22.06.2007)

Co to sakra bylo? Tahle verze Draculova příběhu (ať si je své předloze sebevěrnější) mě zanechala zcela chladným, dokonce až otráveným. Oldman vystřídá několik podob, od starce až po vlkodlakoupíra, ale jeho Hrabě mi přišel moc extravagantní, tak nějak mi vůbec nesednul (nejspíš už jen samotnou Garyho dobráckou tváří). Ostatní charaktery byly podivně disfunkční jakbysmet. A celkově, nenapadá mě na účet Coppolova Draculy jedno jediné pozitivum. Pryč s tím. (18.07.2010)

(1001) Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem. P.S.: A ušima! Wojciech Kilar! (11.11.2014)

K tejto klasike sa už za dlhé roky napísalo fakt v mnoho a preto si nemyslím, že môj komentár by mohol túto veľkú zbierku niečím novým obohatiť. Tak ako skoro všetci musím vyzdvihnúť herecké obsadenie, ich výkony, kostýmy, výpravu a gotickú atmosféru. Možno je na škodu, že som pred Coppolovým Drakulom videl známu paródiu Drákuloviny s Lesliem Nielsenom, pretože niektoré scény už tým pádom nemali svoju prvotnú ráznosť a nepredvídateľnosť. (08.10.2015)