Nabarvené ptáče

Pokud jde o technickou stránku, filmařské a produkční hodnoty, je Marhoulovo vydupané arcidílo filmem světových parametrů. Vzhledem k tomu, co se u nás točí a točilo za posledních dejme tomu 30 let, vzhledem k té bídě s nouzí, tak ´ptáče´ absolutně nemá žádné srovnání a celá česká porevoluční kinematografie se za ní plouží s vyplazeným jazykem jak zpráskaný pes. Mám s tím filmem, respektive s jeho předlohou, ale jeden problém. Proč mě to emocionálně vůbec ani nelízlo, je skutečnost, že jsem nevěřil té upřímnosti sdělení. Víte, Jerzy Kosinski byl tak trochu exhibicionista. Miloval záři reflektorů, byl rád, když se o něm mluví, a prostě ve svém stěžejním díle tak trochu exhiboval. Film se chválihodně nesnaží šokovat za každou cenu, spíš se drží při zemi, ale některé stěžejní scény nemohl opominout. Takže se i tady, jako v knížce, hraje na efekt. Vidíme tu vydloubnuté oční bulvy válející se po zemi, znásilnění flaškou, sex se zvířetem (nutno ale podotknout, že to kamera zabírá pokud možno decentně) a i ta umírněná scéna se sniperem a kruté zbavení se pedofila vlastně tak trochu na ten efekt hrají. Nic se tu neděje přirozeně, prostě jsem tomu nevěřil, a emocionálně mě to nechalo chladným. K ženským charakterům Kosinski (a proto musel i film) přistupoval stereotypně, obě dvě velké ženské postavy jsou sexuálně narušené agresivní nymfomanky, aspoň že tu tetičku z toho vynechal (velký smajlík). Dobře, prostě s knihou mám velký problém, s filmem v zásadě ne. Každopádně – KAMERA (!!!), ta má světové parametry, doslova světové. Každý záběr je do nejmenších detailů promyšlen, nádherné vláčilovské kompozice (spodní záběr na nahou kráčející Čvančarovou lesní loukou je jasná Marholouva inspirace Alexandrií v Marketě Lazarové) se tu střídají s interiérovými záběry, kde je radost sledovat tu hru světel a stínů, prostě nádhera. A vlastně až po skončení jsem si uvědomil, že tu úplně chybí hudba a přitom to ničemu nevadí. To je také umění, vyprávět jenom obrazem a tady dávám Marhoulovi palec nahoru. Když pominu závěrečnou „kapitolu“, kdy se kluk dostane do civilizovaného světa a vyprávění se trochu zacyklí a začne to být maličko úmorné, tak film mi velmi rychle utekl. Tempo je sice pomalé, ale vtahující, takže ty tři hodiny mi přišly jako hodina a to je také dobré vysvědčení pro Marhoula. Jsem rád, že jsem to viděl, ale jsem také rád, že jsem si udělal jasno, kterou knížku ve své sbírce nechci :o) ___ PS: Ale stejně si do Marhoula dloubnu. On otevřeně přiznává jako inspirační zdroj Klimovův ´Jdi a dívej se´, i díky přítomnosti Alexeje Kravčenka v jedné z menších rolí. Ale když srovnám tehdy malého Kravčenka a Petra Kotlára, to je jako nebe a dudy. Kravčenko byl na konci Klimovova filmu malý stařec, chlapec se šedivými vlasy, na kterém se útrapy války nesmazatelně a navždy zapsaly. Kotlár je na konci takový vypulírovaný, ve tváři ani náznak nějakého strádání, rovnou by se mohl přihlásit do nějakého dětského modelingu. Tady jsem teda měl s autenticitou velký problém a ujištění , že ´Jdi a dívej se´ je přeci jenom jiná váha, boxerskou terminologií taková ruská těžká, proti té české velterové :o) (16.10.2019) (méně) (více)

Nabarvené ptáče považuji za jeden z nejpůsobivějších českých filmů posledních let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavla Rejholce, Jakuba Čecha a Viktora Prášila, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku. (17.09.2019) (méně) (více)