Nabarvené ptáče

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)

Sledovat celý to "benátský" haló kolem ptáčete bylo fakt úmorný, ale dokonale se při nemě projevila česká povaha. Nejdřív neuvěřitelný vyzdvihování ptáčete jako už už pomalu vítěze Benátek a celého festivalu a následně jsem z článků cítil až škodolibou radost, že ptáče neuspělo. Benátky, nebenátky, u mě jste pane Marhoule uspěl. Je doslova radost pro filmového fanouška sledovat vyprávění příběhu především prostřednictvím obrazu, trošku mám pocit, že režie byla v tandemu Marhoul / Smutný. Kamera Vladimíra Smutnýho je skutečný mistrovství, dokáže přesně sdělovat pocity a vyprávět příběh. To, co člověk sleduje je opravdu hodně drsný, vypadalo to, jako kdyby ten klučina procházel hlavním sálem pekla. Z mnoha lidí, co mu zkřížili cestu se mě dělalo vysloveně zle, tady vidím docela aktuálnost k dnešní době, protože pokud jde o krutosti a nenavist, mám dojem, že jsme se ještě "zdokonalili" . Silný příběh a některé scény jsou tvrdší, ale zase proboha z toho nedělejme nějakou surovou šílenost tak to rozhodně není. Viděl jsem mnohem drsnější scény v tématicky podobných filmech. Proč dávám čtyři ? Já nejsem moc fanoušek epizodního vyprávění, mám radši celistvý příběh a pak jedna scéna, kterou mě nedávala vůbec smysl, bohužel není jí jak textově popsat, abych nevzradil něco z filmu, tak jen pro sebe nápověda a pro tebe nulové info, kdyby se někdo zeptal (fotogalerie page 2 ) . Nabarvené ptáče je mistrovskou vizuální výpovědí o lidech, o jejich povaze i době ve které se příběh odehrává. (12.09.2019)

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. (22.09.2019)

Chápu, Pan Marhoul chce, aby jeho poselství doletělo opravdu ke všem, minimálně k akademikům - To bylo bruku, když se to napoprvé nepovedlo. Možná jde ale jen o Mazaný plán, jak získat Filipa. a pravidelnou práci. A Jitku Čadek Čvančarovou už dělat umění doufám nikdy neuvidím. (07.03.2021)

Ten mlynář už je moc, to je fakt masakr. Ale že bych kvůli tomu odcházel z kina, to fakt ne. Lidi jsou trubky. Jinak brilantně nasnímané, brutální jako už dlouho nic, pečlivě vyprávěný prakticky bezeslovný film, přinejmenším tím, že hlavní postava vůbec nepromluví na ostatní lidi (mluví jen když je sám). Klobouk dolů před tím klukem. U rybářky bych ale asi vydržel (Júlia Vidrnáková) :)) Čvančarovou jsem nepoznal. (06.05.2020)