Synecdoche, New York

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Každý z nás si představoval některé situace tak, jak by se staly na filmovém plátně. Vášnivý polibek, rozloučení s nejbližšími nebo jen radost z padajícího listí. hlavní hrdina filmu Synecdoche, New York se snaží svůj život dát na divadelní jeviště. Jenže nikoliv s radostnými okamžiky, ale doslova pesimismem sršící události, které by nikdo z nás jen tak nechtěl zažít. Charlie Kaufman je skvělý scénárista (Being John Malkovich, Adaptation., Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a teď se vrhnul na režii vlastního scénáře. Upřímně jsem nevěděl co z toho vznikne, protože jeho předchozích filmů se ujali vyníkající klipový režiséři. Na debut je to skvělý kousek, který se někomu bude zdát moc dialogový. Ale z Kaufmanovo scénářů je znát, že se jedná o příběh postavený na myšlenkách a dialozích. A o tom je i tento snímek. (13.03.2009)

Divné filmy mám ráda. Dokonce nemám žádný problém ani s depresivními divnými filmy. Ale jen pokud si z nich něco odnesu a pokud mě jejich sledování baví. Tady se to zastavilo v půli cesty. Synecdoche, NY je divný film s hodně depresivním příběhem, kdy se celá bizarnost děje stupňuje úměrně s tím, jak se film blíží ke konci. Ne že bych od filmu, který si z velké části zabývá smrtí, čekala nějakou rozjuchanou podívanou, ale od tak vysilujícího filmu bych aspoň očekávála, že na mě zanechá nějaký hlubší otisk. A to se tady nestalo. Je škoda té ubíjející stopáže, protože začátek filmu byl dokonalý. Možná kdyby Kaufman přitáhl uzdu své představivosti, která je náplní celé druhé poloviny, tak by výsledek vypadal jinak. (01.03.2009)

Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. (13.12.2009)