Control

Anebo tři. Promarněná šance na skvělý film. Plýtvání filmovým časem (nejpozději od druhé třetiny). Nevěrohodně vykreslená hlavní postava (strašně se bijou scény, kde se Ian nějak projevuje v životě a působí většinou jako blbeček, a scény muzicírování, kde slyšíme Curtisovy velmi inteligentní texty), charaktery vedlejších postav aspoň nějak základně vybudovány ani nejsou (snad kromě manažera kapely; ale např. rozdíl mezi Ianovými ženami je jen ten, že jedna má na levém prsteníčku prstýnek a v kočárku dítě, a druhá ne, jinak jsou úplně stejně neurčité). Film jde celkově správným směrem, ale jakoby od začátku počítal s relativně málo náročným divákem (jako většina současných snímků označovaných za "artové"). (25.03.2013)

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý. (14.10.2020)

Tento životopisný hudební snímek nám vypráví o jedné vycházející hvězdě britské hudební scény, která se objevila na pomyslném hudebním nebi koncem sedmdesátých let, zazářila a pak zničehonic vyhasla, tedy spíše zmizela. Místo ní se objevila na hudebním nebi jiná hvězda s názvem New Order, ale to už je jiná povídačka, kterou v tomto snímku neuvidíte. Tento film byl natočen podle knihy manželky zesnulého Iana Curtise Debbie Curtis, kterou věrohodně ztvárnila Samantha Morton, kterou si pamatuji hlavně z filmu Minority Report, kde si zahrála roli tušitelky Agáty. Režie se bravurně ujal nizozemský velmistr Anton Corbijn, který byl velký fanoušek této kapely a v době jejich slávy nafotil pár snímků pro hudební časopis NME, čímž započala jeho slibná kariéra fotografa a později režiséra hudebních videoklipů převážně pro britskou stáj černě oděných koženáčů, kteří se pojmenovali Depeche Mode. Pro znalce tvorby Antona Corbijna je tento film lahůdkou, jelikož celý film je protkán videoklipovými sekvencemi a máte dojem, že se díváte na velké množství černobílých videoklipů s ponurou hudbou připomínající The Cure a další kapely podobného ražení. Jinak, co se týče děje tohoto snímku, tak se točí převážně kolem osoby Iana Curtise, který byl fakt mladý, nadějný textař a zpěvák, který trpěl epilepsií a asi i depresemi, které léčil pochybnými prášky, které mu předepsali doktoři a které měli asi mnoho vedlejších účinků a nefungovali v té době asi tak, jak měli. Byl pro ně takový tak trošku experimentální kousek a zkoušeli na něm, které prášky zaberou. Byl to takový pokus, omyl, jak bylo citováno v tomto snímku. V nejlepším se má přestat, což řada umělců nedokáže odhadnout a s pomocí alkoholu nebo drog to končí na podlaze a poté na předplaceném lůžku místní márnice. Je to tak trochu sarkastické, že toto píšu, ale všechno špatné je pro něco dobré a to myslím tak, že po smrti Iana Curtise se rozpadla kapela Joy Division, která vydala pouhé dvě desky za čtyři roky jejich působení, aby posléze vznikla nová kapela s názvem New Order ve stejném složení s vyjímkou přítelkyně Stephena Morrise, který do kapely přizval svoji přítelkyni Gillian Gilbert. Kapela byla a možná ještě je, jedna z nejuznávanějších synthpopových kapel všech dob. Po druhém zkouknutí tohoto povedeného filmu s mírně pro někoho depresivní hudbou, pro mě pastvou pro uši dávám Corbijnovských 100%. (19.08.2021)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)