Sirotčinec

Hororů není nikdo dost, zvláště těch dobrých a originálních, Španělská filmařina mě míjí mílovými kroky, snad na skvělou výjimku Faunův Labyrint, v které má také prsty Del Toro. „Sirotčinec“ je poctivý horor, k budování atmosféry používá staré dobré známe finty a zase nějak moc nepřekvapí, atmosféra je pořádně hustá, párkrát se určitě leknete a pocítíte napětí/strach. Největší slabina filmu je dosti pomalé vyprávění, které jsem tam trochu snižuje celkovou působivost snímku, proti hereckým výkonům nemám sebemenší výtky, akorát ta originální španělština s titulky byla docela nezvyklá a možná mě i ona sem tam vytrhávala ze soustředění…konec byl trochu zmatený a špatně vygradovaný…7/10* (14.04.2008)

Kam to ta dnešní doba dospěla, když se duchařský seance dělají pomocí mikrofónů, vysílaček, kamer a monitorů? Ale asi už to tak je, že se o strašidelných událostech dřívějších dob nejen povídá, ale jsou i natočené, změřené, vyřešené... hledejte v tom něco tajemného. Hudba byla trochu překřičená, zvlášť na začátku, ten bych ráda viděla komornější. Španělština je pěkný jazyk. Geraldine Chaplin je hororová rekvizita par excellence. (18.12.2009)

Už při traileru mě mrazilo a říkal jsem si, že tento počin musím vidět v kině, ale obával jsem se, že dostanu podobnou porci strachu jak ve filmu Ti druzí . První půlhodina mě moc nebavila a nemohl jsem najít správnou polohu k sezení, ale po scéně s děsivou babičkou jsem se přikoval k sedadlu a zasednul polohu „bojím se toho co nevidím“. Čím více se film blížil závěru, tím více mě mrazilo a mžoural jsem pohledem jinam než na plátno... tolik husté atmosféry a husiny jsem nečekal, chtěl jsem z kina utéci, ale nemohl jsem, měl jsem zmražené nohy. Jestli chcete vidět film podobný The Others, tak Sirotčinec vřele doporučuji, mé hodnocení silné 4 hvězdičky… (06.09.2008)

Evropa teď v hororovém žánru dokonale válcuje zbaběle remakující Spojené státy. Vpravdě ideální ukázkou jsou tituly z britských ostrovů, od severských filmařů a právě ze (na první pohled) slunného Španělska. Je tu totiž potemnělá, hezky postaru a klasicky pojatá duchařina, která zamrazí o poznání více než všelijaké amputace, vřeštící teenageři a litry nekontrolovatelně stříkající krve. Především ale precizní řemeslo, které je spíše než hororem velmi vydařenou rodinnou tragédií. Sympatická Laura v ní má zvláštní citové pouto k sirotčinci, ve kterém vyrůstala a který by nyní ráda předělala na dětský domov pro různě nemocné a handicapované děti. Nic velkého, „jen“ pomoc několika dětem s nemilým údělem. S manželem Carlosem, chápavým lékařem a adoptovaným synkem Simónem, nevyléčitelně nemocným snílkem a čiperou, se tak vrací na místa, která jí dala pevné základy do života. Jenže tohle rozvrzané místo není tak úplně v pořádku. Začne to Simónovými neviditelnými kamarády a podivnou sociální pracovnicí, skončí bezmocným hledáním ztraceného rodinného štěstí. Nejednou si vzpomeneme na snímek Ti druzí Alejandra Amenábara, jindy na fantasy úniky režisérova „učitele“ (a producenta snímku) Guillerma del Tora, možná i na nějaký ten klasický Hitchcockův thriller. I když nás hororová klišé tu a tam pozvednout ze židle, tak je mnohem více důvodů k radosti. Je to zejména způsobené naprosto DOKONALOU atmosférou, velice jemně budovanou, která má gradaci už od úvodních titulků (které jsou navíc nesmírně svěží a originální) a tohle vrzající schodiště a rezavý kolotoč si budete v houstnoucím průběhu děje pamatovat ještě dlouho po finálním zúčtování. Velice potěší i herecké výkony, včetně těch okrajových. Nelze přehlédnout například věrohodného Fernanda Caya coby Carlose, v hlavní roli se ale dějí úžasné věci. Belén Rueda (oscarový Hlas moře) je totiž bojovná a křehká zároveň, ideální představitelka silné ženy, která se nehodlá smířit s rezignujícím okolím. Nezbývá než čekat, s čím celovečerní debutant Juan Antonio Bayona přijde příště.. (02.12.2009)

Vedle "Persepolisu" a "V Bruggách" je tenhle snímek mým nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku, který mi poskytl požitek z poctivé stylové duchařské podívané, opřené o silný příběh, dobře vybrané exteriéry, kvalitní herecké výkony, dobrou kameru a pár chytrých režijních nápadů. Je to přesně ten druh filmu, který po zhlédnutí vede k nutkání snížit několika desítkám jiných titulů jejich hodnocení, protože řada dalších žánrových kousků se vedle "Sirotčince" jeví jako zoufale povrchní, klipová podívaná, která nevyvolává strach, ale svou brutalitou uspokojuje sadistické touhy ukryté v té či oné míře v každém z nás (Saw). "Sirotčinec" je film o strachu ze ztráty milovaného blízkého člověka a obavy ze selhání a vlastní odpovědnosti. Co může být pro matku děsivější představa než ztráta dítěte. "Sirotčinec" je film, který funguje, aniž by nutně potřeboval gigantický rozpočet a smršť velkolepých triků. Celkový dojem: 95 %. (20.09.2008)