Ano, šéfe s Gordonem Ramseym

Žasnout lze jen nad tím kolik lidí sežere tento pečlivě připravovaný, uměle dodělaný a řádně připepřený pokrm. Stačí přidat pár konfliktů, sprostých slov, dostatečně drsných záběrů a z postaršího, obtloustlého individua uděláme poloboha z kuchyně a žrádlo pro stádo je hotové. Nic proti soutěžím ve vaření, nic proti radám zkušenějších a konstruktivní kritice nedostatků, ale takováhle ubohá umělá reality-show je jen Big brother v kuchyni. Těžko pochopit, jak někdo může uvěřit autenticitě emocí lidí, kteří mají kameru před ksichtem. Je to tak naivní, jako očekávat při pohledu na zvíře v kleci obraz jeho přirozeného prostředí. Ale samozřejmě nejde jen o kamery a případnou nervozitu, tady se pod bičem autorů předvádějí pečlivě vybraní narušení exhibicionisté. Nejde o vaření, nejde o restauraci, jde jen o ty konflikty - a v tom případě bych si rovnou mohl pustit Ulici nebo Ordinaci. (13.12.2015)

Na povrch se tato reality show tváří, že je o zachraňování krachujících restaurací. Většina zábavy ale plyne z Gordonových improvizovaných sprostých vůbuchů a z bláznovství některých kuchařů a majitelů. Narozdíl od americké verze si ještě udržuje určitou atmosféru reálných situací, nicméně existují lepší pořady o vaření, lepší pořady o podnikání, lepší pořady s Gordonem Ramseym a hlavně lepší způsoby jak trávit svůj čas, než koukat na tohle. Já sice viděl všechny epizody, ale bral jsem to jako vzdělávání v oboru, o kterém nic nevím, ale mám v něm možnost podnikat. Nikomu jinému bych tento pořad nedoporučil. Mimochodem, naprostá většina restaurací nakonec stejně zavřela. (19.03.2017)

Zatímco Zdeněk Pohlreich (ač ho žeru) šokující zjištění mnohdy raději řeší jen s kameramanem někde za rohem, Ramsay se s tím nepáře a s personálem si to vyříká pěkně od plic a na místě. A mnohdy i se samotnými hosty. Když všem nadá do tlustých prasat, divák zírá. Nad stavem ostrovního restauratérství se můžeme usmívat stejně jako nad tím naším, hlavní hrdina moc dobře ví, jak to v byznysu chodí, a především ví, jak to v něm vypadat nemá. Pohlreicha jsem hltal každým dílem, britskou verzi zase tak nakoukanou nemám, nicméně hlášky „našeho“ šéfa mi přijdou víc smrtící a trefné zároveň. Poznal jsem českou i britskou gastronomii z obou stran myslím docela pečlivě, takže každý díl o záchraně uvadajících podniků má pro mě speciálně osobní příchuť. (13.06.2014)

Když to srovnám s českým Ano, šéfe, tak u mě rozhodně vede Zdenda. Ramsay je na můj vkus až příliš sprostý a hulvátský. Narozdílod Zdeňka neumí používat sarkastické hlášky a vtipy, ale je zkrátka jen nepříjemný. Navíc po shlédnutí několika díů, jsem zjistila, že jsou jako přes kopírák, naprosto stejný scénář, kde se jen mění personál a kulisy. (13.12.2016)

Ó sám génius a mistr Gordon James Ramsay, kterej dokáže ze zaplivaný knajpy udělat prosperující podnik. To on se jako první objevil v takovym pořadu než ho zbytek světa zkopíroval. S odhodláním sobě vlastním a pusou plnou vulgarit se opře do majitelů, zjebe je jak malý děcka, personál naučí od A do Z všechny věci a spoustu dalšího. Co se jeho slovníku týče, je proti němu Pohlreich kluk z nedělní školy. Jemu nestačí naučit je polívku, kterou by se proslavili. On klidně vyhodí kuchaře nebo servírku, seřve majitele, změní název podniku nebo rovnou celej styl kuchyně. Ale očividně to pomáhá. Ani jeden díl mě nenudil a nutno dodat, že si vybral fakt chuťovky. Ovšem ne vždycky to končilo happyendem, ale když jsou lidi blbý. Spoustu mě toho o provozování podniku naučim a já doufám, že se mi to jednou bude hodit. Po pěti sériích nemam na co koukat...ale naštěstí jsou i jeho verze kde je v USA...woohoo!! (17.11.2009)