Silent Pain
Režie:
Martin Hollý ml.Scénář:
Jiří KřižanKamera:
František UldrichHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Rudolf Hrušínský, Ivan Jiřík, Vítězslav Jandák, Miroslav Táborský, Jiří Sedláček, Martin Dejdar, Tomáš Juřička, Jiří Pomeje, Dušan Cinkota, Jiří Langmajer (více)Obsahy(1)
Autobiografický film scenáristy Jiřího Křižana se vrací do padesátých let minulého století, do doby poznamenané lidskými tragédiemi a utrpením. Vypráví baladický příběh chlapce Janka Kadavého, jehož otec byl v roce 1949 zatčen, odsouzen a popraven jako „třídní nepřítel“. Matka krátce nato zemřela a Jankovi zbyl jen děda. Děj filmu se odehrává ve dvou časových rovinách: zachycuje tragikomické epizody z vojenské služby u pétépáků a trpké vzpomínky na dětství plné ústrků ze strany spolužáků i dospělých. Jediným světlým bodem Jankových vzpomínek je děda. Moudrý a poctivý starý muž, který jej po smrti rodičů v malé valašské vesnici vychoval… (Česká televize)
(více)Recenze (413)
Velmi smutný snímek protkaný veselými příhodami. Vynikající obsazení (R.Hrušinský, V.Jandák, M.Táborský, M.Dejdar, J.Pomeje, J.Langmajer atd.) tomu dává šmak, netradiční podívanou na PTPáky a ukázku absurdity komunismu. V.Jandák opět dokazuje, že filmová role je mu mnohem bližší než role politická. ()
...líbilo se mi to víc,než Černí baroni...tak jako byla to dramatická balada,ne komedie,ale stejně.... Rudolf Hrušínský měl jeden úžasný dar - hlas,a při těch lidských,obyčejných moudrech starého muže,která pronášel,mi skoro naskakovala husí kůže...ale i tady se našly okamžiky,kdy jsem se musela smát,viz : K BOJI V BOJ! DO TANKU V TANK!...(VELÍ NĚJAK DIVNĚ) ()
K boji v boj! Do tanku v tank! a při tom ucucávat z lahvové plzně.. ()
Předvoj černých baronů s exelujícím Rudolfem Hrušínským. Melancholické vzpomínky na těžké dospívání u dědy, vs. přecejen úsměvnější epizodky z nedobrovolné vojenské služby. Velké překvapení z tohoto pozapomenutého filmu. ()
Absolutorium Hrušínskýmu; to asi neni třeba rozebírat. Myslim si ale, že i z jiných důvodů by Tichá bolest (společně s takovejma provařenejma filmama, jako je třeba Vyšší princip, Skřivánci na niti nebo Všichni dobří rodáci) měla patřit do obecnýho filmovýho povědomí Čechů. Některý filmy se totiž točej o tom, co by se mohlo stát, jiný ale popisujou to, co se dooprovady stalo - a na to, co jsme tady měli od roku 48 za hnus, na to, co se skutečně a nemilosrdně dělo, kolik životů a nadějí to zmařilo, jaký ideály to postupně udusilo, kolik rodin a vztahů rozbořilo, jaký hodnoty to pokroutilo a pošlapalo - na to, co všechno si z toho jako národ neseme a ještě pár generací dál poneseme, na připomínání tohodle všeho se občas tak trochu zapomíná. Možná zčásti vinou vzpomínkovýho optimismu nebo ostalgie dnes pro spoustu lidí ne všechno před revolucí bylo zas tak špatně. Tichá bolest neni nijak efektní film, vlastně ani neni moc dramatickej - a v tom má tu největší sílu. Protože životy většiny lidí, po kterejch komunisti šli a kterejm zničili život, moc efektní nebo dramatický nebyly. Na to, jak moc je totalita smrtící pro všechno hezký, čistý a rovný, jak moc zabíjí obyčejnej život a obyčejnou radost - na to nesmíme nikdy zapomenout. A přesně tohle všechno Tichá bolest ukazuje úžasně - i třeba v tom závěrečnym proslovu o slivovici, kterej je nezapomenutelnou poctou naší krásný mateřštině, pocta duši člověka, pocta životu, pocta všemu tomu, co se komunisti tak moc snažili pošlapat, zadupat a vyhladit. Pár výhrad bych ale přece měl: nevěřim tomu, že galeje u pétépáků byly tak schůdný, jak by se podle filmu mohlo zdát, a taky mi Janek (Ivan Jiřík) nepřišel herecky přesvědčivej tak, jak by si film zasloužil. "Chlap bude chlapem i bez vojny, a z posery chlapa neudělá ani prezident". ()
Opomíjený film - opomíjený nepochybně nezaslouženě. Není to film úplně pro každého. Jsou v něm filozofické úvahy, svědectví o krutosti stalinismu v Československu, tragikomické pétépácké příběhy. Jako filozofický film zajímavé, jako svědectví ponuré, pétépácké příběhy jsou realistické a fascinující - scéna zbytečné smrti tří vojáků v bažině je stejně skličující, jako směšná. Autorům se podařilo občasným vtípkem navodit nesmírně vážnou atmosféru. Na škodu filmu je někdy zbytečná literárnost (ono samo střídání čtyř časových linií se snáší na plátně mnohem hůř než v knize, dialogy jsou někdy dost nepřirozené), z hereckých výkonů mě nejvíc zaujali Jandák a Táborský - ač si Hrušínského jinak nesmírně vážím, tohle se mu nepovedlo a jeho snaha o moravštinu mi rvala uši. Ale umělec má právo selhat, jak říkal André Breton, a jinak je to skvělý film. ()
Pro mě nejlepší z "polistopadových" filmů o nelidskosti a zrůdnosti bolševismu v padesátých letech. O hereckém umění Rudolfa Hrušínského není pochyb, zde předvedl skutečně strhující výkon. Také Vítězslavu Jandákovi sedla role vypitého lampasáka. ()
Velice hořká balada z prostředí ponurých 50. let. Televizí tento film prošuměl skoro bez povšimnutí, což je obrovská škoda. Pro mě je to jedna z nejsilněji natočených obžalob zrůdnosti komunistického režimu a lidí kteří se na něm podíleli. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. První popisuje vyrůstání Janka, syna třídního nepřítele, který si svoje stigma táhne celý život. Z každého záběru jde cítit bolest, bezmoc, zlost, snaha se nevzdat a hledat útěchu v "malých" věcech. Tato část je silnější a nosnější. Kdyby se režisér omezil pouze na ni, vůbec bych se nezlobil. Druhá příběhová linie navazuje na první. Dospělý Janek narukuje k PPT, a na rozdíl od mnohem známějších Černých baronů to není žádná sranda. Humor ovšem nechybí, byť občas trochu nepatřičný. V souhrnu vznikl výjimečný film, který znovu, pokud je to vůbec potřeba, ukazuje že komunismus je svinstvo, a pokud člověku dáte moc nad osudem jiných, tak je s radostí shodí do bahna a šlápne jim na krk. ()
Nic proti "Černým baronům", ale tohle je ten nejlepší film o pétépácích a zdaleka ne jen o nich. Na rozdíl od Švandrlíka, který literární předlohu pojal vícéméně humornou formou (ačkoliv ta skutečnost zdaleka taková "sranda" nebyla), Jiří Křižan čerpal z vlastní rodinné historie. Martin Hollý ml. podle Křižanova scénáře natočil (dva roky před filmem Černí baroni) nesmírně silný a realistický film, jehož název říká vše. A celému filmu vévodí Rudolf Hrušínský v nezapomenutelné hlavní roli. Pro mne je tato role jeho životní (i nad Koprfinglem, Proškem, Prepslem či Meluzínem). Tenhle neprávem přehlížený film bezesporu patří mezi skvosty česko-slovenské kinematografie. Padesátá léta znázorňuje nezapomenutelnou formou zrovna tak jako "Všichni dobří rodáci". A je jen velká škoda, že na rozdíl od "Černých baronů", kteří jdou vícéméně furt, na tenhle klenot narazit je docela dřina a o DVD distribuci darmo mluvit .... ()
Nejlepší pétépáckej film. ()
"Mohl bych ti udělat povidla, ale ty povidla nerad; a slivovice není nikdy dost." - Mohlo by se skončit u této roztomilé hlášky, ale asi by nám uteklo to nejpodstatnější - to, co tento film s TICHOU BOLESTÍ zjevuje, bolestně konstatuje a tiše obžalovává - hrůznost toho, co se nazývalo světlými socialistickými zítřky. ()
Velmi pesimistický český film. Takový smutní černí baroni. Rudolf Hrušínský tu hraje umírajícího dědu, kterej si nenechá nic diktovat a je sám sebou. Jeho starší vnuk je poslán na vojnu a jeho mladší vnuk jde do pionýra. Oba vnuci jsou na obou místech odmítání kvůli popravě jejich otce. Jen jsem měl trochu zmatek v přerývání časových rovin a nechronologičnosti. ()
Tak do třetice jsem odkoukal smutně pravdivý příběh - po "Boxer a smrt" a "Přežil jsem svoji smrt". Akorát v tomto snímku se jedná o bezohlednost soudruhů, ale vzdálená podobnost tady je. Velmi zdařilý snímek se spoustou skvělých záběrů. Hodnotu dokážu posoudit i z hlediska mého dvouletého působení ve vojenském zařízení. Byla to taky hrozná doba, i když jsem zažil už "jenom" závěrečné období shnilého režimu. Rudolf Hrušínský pomohl přidat v mém hodnocení pátou hvězdičku. ()
Nenápadně velká obžaloba. ()
Další z řady filmů, jež popisují zrůdnost komunistického systému. Tento film to navíc dělá tiše a bolestně. Mohlo by se říct, že místy přechází do až lyrických pasáží. Ty jsou následně střídány „černobaronovským“ humorem. Vše dokupy nám dává pocit hořkosti a bezmoci, kdy se můžeme radovat pouze z maličkostí, ne už ale z velkých věcí. Nelidskost je totiž jedna z nejústřednějších vlastností komunistického režimu a jeho mašinérie. Ve filmu můžeme vidět plno našich populárních herců, v té době ještě dosti mladých, vedle velice sympatického výkonu pohublého Rudolfa Hrušinského. Tož tak na světě. ()
Velice smutný film, který by zasloužil větší medializace, trochu upadl v zapomnění. Závěrečná slova R. Hrušínského o zakopané slivovici a vůbec - to jsou prostě životní moudra, která nejpřesvědčivěji může přednést právě on. ()
Zapomenutá perla porevoluční doby. Rudolf Hrušínský si to dává neskutečně. Řemeslo špičkové úrovně. 88%. ()
Snímek o tragédiích jedné rodiny, pod kterou se podepsala komunistická represe 50. let. Smutný, ale krásný příběh o klukovi a jeho dědovi. Neprávem je tento film trochu pozapomenut, jde o jeden z nejlepších od našich tvůrců. 100% = 5/5 ()
Proč se tenhle bravurní snímek tak málo, vlastně téměř vůbec, vyskytuje na našich TV? Je to velká škoda, že se mu nedává více prostoru, tak jako třeba Černým baronům. Rudolf Hrušínský podává opět fascinující výkon a je to jeden z nejlepších filmů z této kruté doby. O tomhle snímku jsem dlouho nevěděl a to je podle mě chyba. Tyhle věci se mají připomínat, musí se vidět a hlavně jim dát prostor, aby lidi nezapomínali. ()
Tichá bolest mi ukázala opět 50. léta, ale v tochu jiné formě, která se mi také líbila. Opět pan Hrušinský zářil stejně jako ostatní herecký nováčci, kteří se stávali hvězdami a tady ukázali co v nich je. ()