Krajinka

Taková šulíkovská slovenská Kytice, bez kytice. Jednotlivé příběhy jsou velmi porůzné, většinou humorné, celek ale NEDÁVÁ valného smyslu. Jsem zklamaný, ale raději se vrátím k jiným snímkům zmíněného režiséra. Potěšili mě Jiří Schmitzer a Věra Galatíková. (28.02.2024)

Chceme-li škatulkovat, je filmová kronika jakýmsi malým subžánrem, který nás zpravidla seznamuje se životem prostých lidí žijících na určitém místě, ať už fiktivním nebo konkrétním a zachycuje delší časové období tak, jako to kroniky ve všech formách dělají. Seznamuje nás s obyčejnými lidičkami, kteří by jinak zapadli do propadliště dějin a je jen na nás, jak ochotně je přijmeme. Vnímavý divák si může z vyprávění odnést do dnešního uspěchaného světa trochu pokory a třeba i ponaučení a divák povrchní je prostě nazve burany.. Martin Šulík vsadil na velice poetické vyprávění, Štrbovu senzibilní kameru, výtečné herce a u mne tak uspěl víc, než u daleko protěžovanější Zahrady. Tím víc je pro mne záhadou proč se na jeho hlavu snesla kritika především slovenských komentátorů… (29.07.2008)

Nebyla to krajina, spíš krajinka, nežili tam lidé, spíš lidičky a možná se nic z toho vůbec nestalo. Martin Šulík je zcela unikátní osobností současného slovenského filmu. Tak trochu zamyšlený snílek, tak trochu obyčejný venkovský „chalan“. Poeticky vypráví o prostých lidech s nadhledem sobě vlastním. Jednoduché, až prostoduché dialogy (-Ukaž cecky? -Co za to?) dokáže zarámovat nádherně stylizovanou vizuální stránkou, někdy na hranici grotesky, jindy dobového dokumentu. K čemuž mu velmi napomáhá snová kamera Martina Štrby, kontrastující s hravou hudbou Vladimíra Godára. Krajinku tvoří několik lidových historek, které ovšem nemají vypovídat ani tolik o době, jako o lidech, kteří ji žili („historky netvoří historii“). V tomto ohledu připomíná Hřebejkovy tragikomické návraty do minulosti (Musíme si pomáhat, Pelíšky). Hlavním problémem celého filmu je nesoudružnost. Všechny povídky sice spojuje místo, ne tak režisérovo nahlížení na ně. Stále smutnější ladění sice můžeme brát jako jistou formu civilizační sebedestrukce, ale jelikož nám vypravěčův hlas neposkytuje žádná vodítka, lze o tom skutečně jenom spekulovat. Krajinka v žádném případě není špatnou lidovou komedií, je to neobyčejně kouzelná mozaika lidských osudů, na které jsou nejkrásnější bohužel jenom segmenty, nikoliv celky. A minimálně tento dialog si z ní budu pamatovat navždy: -Dýchá -Má naopak hlavu -Měli bychom mu ji otočit -„křup!“ -Už nedýchá. 75% (31.08.2006)

Poetická mozaika o lidech a jejich osudech, dominuje melancholie, nechybí ani humor; zkrátka takový pěkný, příjemný, moudrý film, co pohladí na duši. Český dabing mě nepotěšil a českou TV premiéru jsem brzy vzdala, naštěstí jsem napoprvé měla možnost vidět v kině verzi ve slovenštině. Je to sice 8 let, co jsem "Krajinku" viděla, ale vzpomínky na ni zůstávají pozitivní. Někdy se ráda podívám znovu. 79% (25.06.2009)

Píšem komentár a hodnotím až dnes, 16.2.2015. Krajinku som však videl podľa mojich písomných "filmových" zápiskov, ktoré sem konečne opäť nahadzujem, 25.9.2000. Bolo to v kine Istropolis a bol to môj PRVÝ FILM v bratislavských kinách po prijatí na VŠ. (Multiplexy vtedy ešte neboli.) Prvý z mnohých. Pravdu povediac, z filmu si dnes pamätám len gombíky saka na chrbte Jana Krausa. Neviem čo sa mi na ňom tak strašne páčilo, ale asi páčilo, lebo som vtedy hodnotil za 100 percent. A Krajinka bol aj môj prvý film, ktorý som videl z premietačskej kabíny FK 901. To bolo 15.11.2000...Ale aká nostalgia.... Z oboch predstavení mám lístky pred sebou....Aj dnes dávam 100 percent... (16.02.2015)